Článek
Nakažlivost lepry (jinak také malomocenství) je velmi nízká. Pro přenos je třeba dlouhodobý kontakt, například v rodině. Takže není možné ji chytit, když si sednete vedle někoho v autobuse. Navíc je vůči Hansenově nemoci, jak se lepře také říká, velká část populace imunní.
Příznaky lepry
Nemoc se vyskytuje zejména u jedinců se sníženou imunitou, případně u lidí, kteří jsou v pozdním stadiu HIV nebo mají imunosupresivní léčbu. Má dvě hlavní formy – tuberkulózní a lepromatózní. První se projevuje bílými a červenými skvrnami na kůži, v postižených oblastech člověk ztrácí citlivost, necítí tedy úder, ale třeba ani opaření. Na těchto místech vznikají vředy, ty jsou hnisavé a po jejich zahojení jsou na těle velké jizvy. V krajním případě kusy tkání odpadnou. To se týká nejčastěji článků prstů.
Bakterie jsou při této formě jen v napadených nervech. Nešíří se dál, takže ani pacienti nejsou infekční. Často se dokonce bez léčby uzdraví.
Druhá, lepromatózní forma lepry se projevuje především temně zbarvenými bolestivými vředy a uzly. Nejčastěji vznikají v obličeji. Jestliže se nemoc neléčí, obličej se deformuje, člověk nemůže mrkat, případně i oslepne kvůli infekci očí. V dalším stádiu se pak bakterie rozšiřují po celém těle a bez léčby nemocný umírá.
Bakterie napadá chladnější části těla, tedy koncové části rukou a nohou, případně obličej, kde se začnou tvořit vředy, jizvení a postupně může dojít až k destrukci a znetvoření koncových částí těla.
Infekčnost
Bakterie pacient vylučuje hlavně dýchacími cestami, zejména sekretem z nosu. Proto se nemoc šíří kapénkovou metodou. K přenosu ale dochází při velmi blízkém kontaktu s nemocným a důležitý je i opravdu dlouhodobý kontakt. Naopak se nepřenáší z matky na dítě během těhotenství nebo sexuálním stykem.
Nakazit se můžete také kontaktem s nakaženou a následně poškozenou kůží a také mateřským mlékem. Riziko přenosu je ale malé.
Inkubační doba
Doba, která uplyne od nákazy až po vypuknutí nemoci, je extrémně dlouhá. Dva roky až 10, někdy i více let.
Vyšetření
Nemoc se nejčastěji potvrzuje histologickým vyšetřením vzorku tkáně. Bakterie je možné také nalézt při výtěru z nosu při použití PCR testu.
Léčba
Lepra se léčí kombinací antibiotik užívaných najednou. Je-li nemoc v pokročilejší stádiu, léčí se další příznaky nemoci, jako je infekce a následná horečka. Zásadní je také psychologická pomoc, protože postižení trpí těžkou depresí.
Léčba trvá obvykle 6–12 měsíců a nemocný musí být celou dobu pod dohledem lékařů. Jestliže k ní nemá pacient přístup a má lepromatózní formu onemocnění, většinou během 10–20 let umírá.
Historie lepry
Lepra je nemoc, která je opředena mnoha mýty a každý si ji spojuje se středověkými obrázky znetvořených lidí. V té době, a až do 19. století, patřila k velmi rozšířeným chorobám a léčba neexistovala.
Byla považována za boží trest, případně následek magie. K zastavení epidemií se používaly drastické metody, kdy byly nemocní zcela izolování v leprosáriích. Ta bývala na opuštěných místech nebo ostrovech, kde lidé znetvoření nemocí dožívali, často jen za pomoci misionářů. Ti také měli zásadní vliv při eliminacích epidemií, protože zaváděli hygienická opatření.
Dokonce ještě před dvaceti lety trpělo touto závažnou nemocí, pro kterou neexistuje očkování, víc než 10 milionů lidí na světě, dnes je to zhruba 200 tisíc. Nejčastěji v Brazílii, Nepálu, Kongu, Indii nebo na Madagaskaru. V Evropě najdeme známé leprosárium Tichilești v Rumunsku poblíž města Isaccea. V roce 2019 je obývalo 9 nemocných, žili pod lékařským dozorem v podmínkách připomínajících malou vesničku.
Přelom v léčbě lepry přinesl v roce 1873 objev původce onemocnění – bakterie Mycobacterium leprae. Přišel na ni norský lékař Gerhardem H. Hansenem. Ve dvacátém století pak bylo vyvinuto první antibiotikum proti lepře. Na něj si sice bakterie postupně vytvořila rezistenci, ale nahradily ho nové druhy. Ty se používají dodnes.
Odborná spolupráce: Medici pro očkování