Článek
Už od dob, kdy jsem byla malá, jsem věděla, že umím lhát, což jsem zdědila po svém taťkovi. Celé dětství jsem pozorovala, jak otec neustále lže a ničí tím nejen vztah svůj a mamky, ale vlastně celou rodinu. Tehdy jsem si řekla, že nikdy nebudu jako on, že nikdy lhát nebudu, jenže skutečnost byla a je bohužel jiná.
Třeba když mi bylo asi 10, otci se stal vážný úraz hlavy, prodělal několik operací a byl dlouho hospitalizován v nemocnici. Moje kamarádka se o tom dozvěděla a jako malá zvědavá holka chtěla slyšet něco senzačního, ale já neměla co vykládat, a tak jsem si ke skutečným událostem přivymýšlela pár zajímavých detailů, aby to bylo zajímavější. Lhaní se mi vyplácelo i ve škole, díky schopnosti přetvařovat se jsem na učitele působila jako hrozně hodná a vzorná žačka, i když jsem byla pravý opak.
Asi měsíc před šestnáctými narozeninami jsem si našla kluka, a když mi nabídl, ať u něj o víkendu přespím, neváhala jsem. Jediným problémem byla mamka, ovšem před tou jsem zahrála divadlo, že budu spát u vymyšlené kamarádky, tak důvěryhodně, že mě sama odvezla až do vesnice, kde můj vyvolený bydlel.
Takhle bych mohla pokračovat hodně dlouho, lhaní mi opravdu jde dobře. Snažím se toho ale využívat jen v krajních případech. Vím totiž, že z malých lží jsou pak větší a do toho kolotoče se nechci dostat.
Už teď můžete psát na nové Téma týdne: Je mi tolik, na kolik se cítím. Pojďte všem vysvětlit, jak se dá žít i ve čtyřiceti, padesáti nebo šedesáti, když se cítíte na třicet, na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.
