Lucie Bílá: Třetí svatba? Jasně!

V poslední době vypadáte spokojená. Jste teď šťastná?

„Já si myslím, že jsou otázky, na které se nemusí odpovídat, protože jsou vidět.“

Co si vlastně představujete pod pojmem štěstí?

„Když je všechno v pořádku, když nejsou žádné katastrofy, když jsou všichni rodinní příslušníci zdraví…“

Premiéra Carmen, ve které stále hrajete, se takřka kryla s vaším rozvodem. Nemáte k ní proto nějak pošramocený vztah?

„Mám pocit, že každý muzikál u mě prošel nějakým obdobím. Mám pytel plný emocí, zážitků, pádů, štěstí i zklamání. A tenhle pytel si beru na jeviště a tam z něj tahám. Carmen je tak krásné představení a jenom shodou okolností jsem se v době premiéry rozváděla s Garciou (role v muzikálu Carmen, kterou ztvárňuje dnes už exmanžel Lucie Bílé Václav Noid Bárta - pozn. red.). A musím říct, že je taky důležité, s kým se rozvádíte.“

Rozvody za sebou máte dva…

„Bohužel. Taky jsem si vždycky myslela, že mně se to nestane. A stalo, statistika se týká i mě. Měla jsem dvě nádherné svatby, a tak si tak říkám, že jako byly Svatby podle Mary, tak by mohly být svatby podle Lucie. (smích) Umím si z těch svých smutných příběhů udělat legraci, protože jinak bych to nepřežila. Mám svůj život ráda takový, jaký je. Na začátku je láska vždycky krásná, a to může být frajer každý. Být frajer na konci už každý být neumí. A na to já jsem pyšná, že i ty konce u mě byly vždycky noblesní. A že za sebou nezanechávám lidi, kterým bych se vyhýbala, ale přátele, které dál potkávám.“

Má pro vás instituce manželství stále ještě takový význam?

„Podle mě svatba je láska. Lásku jsem párkrát potkala, a ona na mě pak udělala dlouhý nos a utekla. To ale neznamená, že jsem v ni přestala věřit. A věřte mi, že já bych se nebála vdávat se potřetí. I když na to lidé mohou mít různý názor, já na to věřím. Moji rodiče měli loni padesát let od svatby, a to je prostě krásný. Já bych chtěla být někoho žena. Zas. A už napořád! (smích)“

Jste nezdolná optimistka!

„Určitě! V jedné pohádce se říká: Zkusil, prohrál, zkusil, prohrál. A prohraje jen ten, kdo přestane zkoušet.“

Proč jste si vybrala právě svého současného přítele Petra?

„Spíš on si vybral mě. Potkali jsme se ve chvíli, kdy já jsem byla naprosto přesvědčená, že už nikdy nikoho nenechám, aby mi převracel život naruby. Ten den, co jsme měli první schůzku, jsem přiletěla s Petrem Maláskem z Košic a na letišti jsem mu říkala, že jsem hrozně šťastná, vyrovnaná a že už si i začínám zvykat, že jsem sama, a že mi to vyhovuje a už to tak nechám. Petr se mi smál, že prý do roka a do dne. Druhý den jsem Petrovi jen napsala, že do dne. Od prvního našeho rande jsem věděla, že je všechno jinak. Já jsem tak strašně věděla, že je to on. Nic jsem o něm vlastně nevěděla, a přesto jsem si byla jistá, že se mnou příští rok bude na Vánoce a na Slavíka a tak se i stalo.“

Takže už se nebojíte dalšího zklamání?

„Ne. Já některé věci jakoby vidím dopředu. Pamatuju se, jak jsem přišla do domu v Jevanech, kam jsem si přinášela právě narozeného syna. A viděla jsem se odcházet. Za pět let se tak opravdu stalo a mě to vlastně nepřekvapilo. Tady nevidím odcházet ani jeho, ani sebe, takže se nebojím!“

Je pro vás jako pro slavnou ženu těžké najít si partnera?

„Strašně. Já bych řekla, že pro muže je moje povolání omamné afrodiziakum, ale se mnou nemá nic společného. Tak jako v určitém okamžiku vystoupí bohatý mužský z drahého auta a doma je za toho normálního, tak i já slezu z jeviště a jsem normální holka, co prožívá věci jako každá máma a ženská v mém věku. Já bych ze slabosti nevinila ty muže, ale sebe. Třeba to prostě byl špatný výběr. Ale nelituju toho! Zažila jsem lásku v několika podobách a teď jsem v klidu, protože vím, že ten kaviár mám doma a těch různých jiných jídel už bylo dost. (smích)“

Být slavná má i jiné stinné stránky, jako třeba paparazzi… Kdybyste se s dnešními zkušenostmi měla znova rozhodnout, jestli být zpěvačkou, rozhodla byste se stejně?

„Pro to se člověk nerozhoduje, pro to se člověk narodí. I kdybych kličkovala, stejně bych u toho skončila. Zpívám od té doby, co jsem otevřela pusu. Pro mě je zpívání jako dýchání, kdybych nezpívala, tak bych umřela. Bulvár k tomu patří. Co bych to byla za celebritu, kdyby občas nad mým domem nelítala helikoptéra a nefotila mě! (smích) Já se bulváru neděsím, je to žánr, který k tomu patří, a lidi to mají rádi. Já jen musím vážit slova a činy, abych jim nedávala do ruky zbraně. Co mi vadí, je, když mi do pusy dávají citace, které jsem nikdy neřekla!“

Na podzim jste byla každý týden v Česko Slovensko má Talent. Bavilo vás to?

„Jak by ne! Byla jsem tam mezi porotci jediná ženská, takže si mě rozmazlovali. Byl tam skvělý tým lidí, který se o mě staral jako o princeznu, a na to budu hodně dlouho vzpomínat! A já tam jen seděla a držela jsem palce někomu, kdo se tam klepal strachy na pódiu, a ještě mě za to chválili! Spolu s pohádkou V peřině to byla za poslední dobu jedna z nejkrásnějších nabídek, které jsem dostala.“

Jste spokojená s tím, kdo vyhrál?

„Naprosto. A to i s vítězkou konkurenční soutěže. Oboje vyhrály andělské bytosti, ať je to dvanáctiletá zpěvačka Patricie, která má neskutečný dar,  nebo ti naši krásní chlapi, kteří znázorňovali padlého anděla… V téhle době, kdy lidé touží po čistých věcech a po klidu, to nemohlo lépe dopadnout.“

Sledujete soutěžící i nějak dál?

„Jen dva. Našeho tanečníka Františka. To je hrozně talentovaný kluk, kterému jsem splnila pár snů, i těch vánočních. A hlavně stepařku Kačenku, kterou teď mám pod patronátem. Pomáhám jí finančně s vystoupeními, cestami do zahraničí a jsem v kontaktu i s jejím trenérem.“

Získala jste teď hudební cenu Anděl za zpěvačku dvacetiletí. Jaký z toho máte pocit?

„Já jsem za těch osmnáct let, co jsem nahoře, držela mnoho cen, ale vždycky to bylo jen za nějaké krátké období nebo za desku. Ale takovouhle cenu, to je nevídaný. A stát tam vedle stejně oceněného Jarka Nohavici, to je pro mě cena úplně největší. A ještě cena od Akademie, to jsou moji kolegové, lidé, kteří jsou mi profesně blízko. A o to víc si jí asi cením.“

Máte skoro dospělého syna. Je nějaká rada, kterou byste ráda v jeho věku dostala, a ona nepřišla?

„Já bych Filipovi, který letos bude mít šestnáctiny, hrozně přála, aby vnímal a slyšel to, co vím já. Ale to je nesdělitelné, na to si bude muset přijít sám. Zkušenosti se nedají přeskočit. Vím, že když na něj mluvím, tak mi to občas všechno odkejvá, ale že mě neslyší. Já jsem asi všechny informace a rady, které jsem měla dostat, dostala. Ale taky jsem neslyšela…“

Patříte mezi ty ženy, jejichž oblékání se v módních rubrikách hodně komentuje. Sledujete módní trendy, nebo se řídíte výhradně intuicí?

„Nesleduju trendy, to mě nějak vůbec nebaví. Důvěřuju lidem kolem sebe, třeba mojí dvorní módní návrhářce Liběně Rochové. Mám ráda oblečení, ve kterém se cítím svobodně a pohodlně, džíny, které nedusí, boty, které netlačí. Na jevišti je to samozřejmě něco jiného, to je role. Sama sebe ale oblékám výhradně pohodlně.“

Co je váš nejoblíbenější kousek oblečení?

„To nevím, ale mám skvělý župan. Je stejný, jako má moje maminka, a obě jsme ho dostaly od pana faráře. Je modrej a člověk má pocit, jako by se válel v obláčcích. Ale obecně jde říct, že mám ráda efektní, ale jednoduché a pohodlné oblečení.“

Kde a jak často nakupujete?

„Já většinou nakupuju jen náhodně. Ale nedávno jsem byla prvně ve velkoobchodě pro podnikatele a byla jsem z toho u vytržení! Nikdy jsem neviděla tolik druhů kaviáru, tolik druhů mražených ryb a jiných věcí… Připadala jsem si jako Alenka v říši divů a všechno jsem to chtěla. Tolik ovoce, o kterém jsem ani netušila, že existuje! Kde si ale užívám nákupy, hlavně ty holčičí, to je letiště. Chodím tam o dvě hodiny dřív, než je potřeba i s tou nutnou rezervou, abych měla čas projít si všechny ty obchůdky a nakupovat.“

Patříte k těm ženám, které používají jen jeden parfém, nebo je střídáte?

„To je právě to. To se mi teď daří už jen na letištích, já už roky miluju parfém Opium. A oni mi, pacholci, změnili flakonek a s ním i tu vůni, a mně se ta nová už prostě nelíbí. Mám teď novou zálibu, nesbírám už knoflíky, ale sháním po letištích staré Opium. Tuhle jsem jela z letiště a měla jsem jich v tašce čtrnáct! Potřebuju se předzásobit, než zmizí úplně. Takže prosím vás, kdokoli ji někde uvidíte, tak mi ji určitě pošlete! Já tyhle věci často hodně nerada měním.“

Co třeba ještě neměníte?

„Třeba když šampon, tak Redken, když laky, tak Redken, když pudr, tak Shiseido. A teď jsem teda ještě zamilovaná do Dermacolu a od toho mám všechno. Spolupracuje totiž s Karlínským divadlem a nevím, jak to dělají, ale je to skvělé, a ještě tím podporuju českou firmu, takže jsem spokojená. Pořídila jsem si ho už i domů!“

A úplně poslední otázka: Na co se teď nejvíc těšíte?

„Když pominu, že za dvě hodiny začíná Carmen, kterou miluju, tak taky na svůj narozeninový koncert 8. dubna v Lucerně. Mám půlkulatiny, ale to ani nebudu říkat, protože letos se s kulatinami roztrhl pytel. Tam se těším, protože s kapelou fanouškům zase ukážeme, jak si na tom stojíme! Je to už taková tradice. Na Lucii zpívám ve státní opeře a na narozeniny v Lucerně. Jinak už si to ani neumím představit.“