Hlavní obsah

Michal Malátný: Čeká mě teď dvacet let tvrdé dřiny

Foto: Isifa (Lidové noviny, Viktor Chlad)

Michal Malátný se rozpovídal o rodině i o hudbě

Michal Malátný přišel na rozhovor s pětiletou dcerkou Kačkou, která mu během našeho povídání usnula na ruce. Vidět starostlivého tátu, který zůstal sedět v kavárně a čekal, než se dcerka probudí, bylo až dojemné.

Článek

Kačenka je asi taková tatínkova holčička, že?

„Ano, to je. Jako ješitný chlap jsem si sice přál kluka, ale teď mi přijde neuvěřitelné, že to dítě jsem vlastně tak trochu já, ale v holčičím podání. A jsme vlastně takoví nejlepší kamarádi."

Určitě si spolu doma i zpíváte...

„To ani moc ne. Vždycky, když začnu, tak mi Kačka říká: ,Tatínku, nezpívej...' Ale teď bude moje učitelka, protože začne hrát na piano a bude mě učit noty, které neumím, jsem jenom samouk."

Hodně koncertujete, skládáte, točili jste desku, jde to vůbec skloubit s rodinou?

„V létě opravdu nejsem skoro půl roku doma, ale v zimě jsem tam zase pořád. A to se Kačence věnuju maximálně. Když jsem měsíc doma, tak 30x koupu i uspávám. Křemílka a Vochomůrku už umím nazpaměť a troufnul bych si konkurovat paní Bohdalový. A tím, že jsem už starší, a ne dvacetiletý kluk, tak si moc dobře uvědomuju, že děti máme jenom na chvíli. Když byla úplně malinkatá, tak mě hrozně drásalo, že vyroste a už nikdy nebude takhle malá. A před těmi pěti lety, když mi ji dali v porodnici do náruče, tak to byl opravdu ten nejhezčí moment v mém životě. A těším se, až to zažiju ještě jednou."

Což bude velmi brzy, protože už na začátku prosince čekáte další holčičku.

„Ano, hrozně se na ni těšíme a podle ultrazvuku bude krásná. Pojmenujeme ji Frida."

Foto: Archiv Michala Malátného

A to je fotografie z rodinného archivu, kde se usmívá i malá Kačenka

Podle té malířky?

„Trošku. Moje žena je výtvarnice a film o Fridě Kahlo máme hodně rádi, třikrát jsem u něj dokonce brečel a to jméno nám nějak padlo do ucha."

A co takové noční vstávání k miminku?

„Možná tomu nebudete věřit, ale já se těším i na to. Žena měla komplikované těhotenství, ležela měsíc v nemocnici a vypadalo to hodně špatně. Jednou jsem ji našel i doma v bezvědomí a musela přijet sanitka. Jsme hrozně rádi, že to nakonec dopadlo dobře a nějaké noční vstávání nás už nerozhodí."

Teď, když je manželka těhotná, je nejspíš doma, ale jinak chodí na vaše koncerty?

„Chodí jenom občas, ale vždycky vypadá, že ji to baví, a pak mi říká, že když mě vidí, tak se znovu zamiluje jako poprvé. Jinak jsme hlavně doma, nejen kvůli těhotenství, ale protože já jsem pořád mezi lidmi a už toho mám celkem dost. Takže sledujeme třeba pilně seriály a do společnosti moc nechodíme. Ale taky máme rádi hory, a když si chceme udělat dovolenou, tak nejedeme k moři, ale vezmeme batohy a šlapeme po kopcích. Slovensko, Slovinsko, Rakousko, Jeseníky, Beskydy, to všechno máme prošlápnuté."

Foto: Archiv Michala Malátného

Kačenka se brzy dočká sestřičky Fridy

Přehoupl jste se přes čtyřicítku a to člověk začíná bilancovat, taky jste se začal zamýšlet nad svým životem?

„Nemám sice pocit, že bych se do teď flákal, ale s tou čtyřicítkou jsem si to trochu sesumíroval. Došel jsem k tomu, že prvních dvacet let jsem byl vlastně ještě dítě, dalších dvacet let jsem si to nehorázně užíval a pořád pařil, vyhýbal se jakékoli zodpovědnosti, a pokud možno i práci. Takže teďko bych měl vlastně dvacet let pořádně makat, abych – pokud Bůh dá, si mohl těch posledních dvacet let jenom v klidu užívat."

Takže vás teď čeká 20 let tvrdé práce?

„Jo. Ale mě to těší. Měl jsem dítě až v 39 letech a do té doby jsem jenom nehorázně pařil, takže je na čase makat."

To jste ale už měl manželku.

„Měl, ale my jsme pařili hodně spolu. Pořád jsme si říkali, že dítě chceme, ale ještě chvíli počkáme. Ale momentálně jsem ve fázi, že mě práce a rodina naplňují."

Tak tedy k té práci. Právě jste vydali nové cédéčko...

„Je to naše devátá deska. Ta předešlá, Není na co čekat, nebyla bohužel moc úspěšná a s klukama jsme pocítili, že to možná už jde dolů. A tak jsme si řekli, že jestli chceme ukázat, že ještě něco umíme, máme možná poslední šanci. Všichni už znají Chinaski, vědí, co čekat, buď se jim to líbí, nebo ne, ale nikdo už nečeká, že přijdeme po dvaceti letech s něčím převratným."

Foto: Jana Hozová

Michal Malátný v kalendáři na podporu dětí s autismem

A teď jste tedy přišli s něčím převratným?

„Pořád to jsou naše písničky na ty tři akordy. Ale odjeli jsme do Anglie, kde jsme desku udělali se zkušeným producentem, který spolupracuje se známými britskými kapelami. Deska je zvukově o ligu výš než jakákoli naše minulá deska. Je taková dospělá, suverénní a drží pohromadě. Všechny písničky budeme hrát na koncertech, není tam žádná do počtu a poprvé jsme v situaci, že nám je jedno, ze které se stane singl v rádiu."

V čem je rozdíl, jestli dělá desku český, nebo britský producent?

„Naše písničky Stížnost a Hlavolam dělal už ten britský producent a měly největší ohlas. Tak jsme ho oslovili, aby nám udělal celou desku. Řekl: ,Ano, já to s vámi udělám, ale takhle vás chytnu a odvezu pryč, abyste ráno nevozili děti do školky, nečetli české noviny, nekoukali na televizi a aby vám nikdo nevolal.' Po několikaměsíční koncertní šňůře jsme úplně vyflusaní odjeli za ním do Anglie.

Pryč od civilizace?

„Bydleli jsme na statku ve Walesu, kde byly jenom ovce a krávy. Bylo to perfektní. Studio se jmenuje Rockfield a my tam tomu tak propadli, že jsme stejně pojmenovali i desku. Je to druhé nejslavnější studio v Anglii, kde točili třeba i Queeni, Oasis nebo Coldplay. Sedíte tam, jde kolem majitel a říká: ,Jo zrovna tady napsal Chris Martin Yellow,' a to na člověka fakt zapůsobí. Je tam prostě takový ten genius loci. Když jsme se vrátili, měli jsme úplně rozzářené oči a moje žena se mě ptala, co se tam se mnou stalo. A já na to odpověděl: ,Stal se asi nějaký zázrak a my natočili fakt dobrou desku.' Jsme z toho hrozně nadšení, ale jde samozřejmě o to, aby byli nadšení i lidi."

Foto: Tomáš Beran

Frontman kapely Chinaski za sebou má několik období, která by kdekdo jiný považoval za vrchol kariéry

Máte někdy strach, že se to třeba nepovede a půjdete už jenom dolů?

„Párkrát mi někdo řekl, že jsme už na vrcholu, třeba v roce 1999. A já si říkal, že to tak sice vypadá, ale stejně bych si to představoval ještě trochu jinak. V roce 2004, když jsme dostali Zlatého slavíka, tak zase někdo přišel a mluvil o vrcholu, ale já to pořád tak neviděl. Chtěl jsem mít za sebou pořádnou silnou desku. A teď si myslím, že by to mohla být právě tahle."

Nikdy jste tedy nepochyboval?

„Před šesti lety, když jsme přišli o bubeníka a byla to fakt rána, tak jsme natočili desku, abychom lidem i sobě dokázali, že budeme hrát dál, ale asi jsme to uspěchali. Tehdy jsem si říkal, že to nejlepší už máme za sebou a už to bude jenom klesat a klesat. Ale trvalo nám to 5 let, než jsme se po smrti Pavla vzpamatovali, než jsme se sehráli s novým bubeníkem a našli se. Zatnuli jsme zuby, udělali 40 písniček a z toho vybrali těch 11, co jsou na nové desce. Měli jsme pocit, že když teď pořádně nemákneme, tak lepší už to nikdy nebude. Udělali jsme to nejlepší, co jsme dokázali."

Novou desku pokřtíte a pojedete s ní koncertní turné...

„Pokřtíme ji 7., 8. a 21. prosince v Lucerna music baru, a pak na jaře budeme mít koncerty po okresních městech. Už žádná velkolepá pražská multiaréna. Byla sice krásná, povedlo se to, ale byli jsme všichni podělaný strachy, jak to vůbec dopadne. Byl jsem v takovém stresu, že jsem si to vůbec neužil. Kdežto tohle bude opravdu radost. A moc bych si přál, aby se kmotrem desky stal Jiří Suchý. Hraju s ním v divadle Semafor a je neuvěřitelné, že ve svém věku má tolik energie. Nesmírně mě inspiruje a vždycky, když jdu z divadla z představení nebo ze zkoušky, tak se cítím lehce a všechno se mi zdá takové čisté a jednoduché."

Pan Suchý je tedy teď taková vaše múza?

„Dá se říct, že ano. Spolupracovat s ním je prostě radost."

Vracíte se k divadlu?

„Já divadlo nikdy nechtěl opustit. Ale s kapelou se to dalo těžko skloubit. Hrál jsem v Karlových Varech, teď hraju v Semaforu a ještě mám rozjednané zkoušení v Rubínu, kde je režisérem Ondřej Pavelka, můj profesor ze školy. Je to hra César a Kleopatra pro dva lidi, měl bych to zkoušet s Bárou Polákovou a strašně se na to těším."

Foto: Isifa

Na pódiu se pohybuje mnoho let, vydal spoustu desek, ale poslední považuje za nejlepší

A co film, ten vás neláká?

„Hrál jsem v jednom filmu a tam jsem si připadal hrozně. Vedle Táni Vilhelmové nebo Ivy Janžurové jsem byl totální dřevo. A od té doby mi ani nikdo s nějakou nabídkou nezavolal a mě to vůbec netrápí. Ambice hrát ve filmu fakt nemám."

Napadlo Vás někdy, že byste radši dělal něco úplně jiného?

„Mockrát mě to napadlo. Říkal jsem si třeba, že půjdu někam kopat."

Jako lopatou?

„Jo. Jednu dobu jsme hráli i 200 koncertů ročně. A to už slyšíte jenom ránu na buben, a udělá se vám špatně, a to je jasné, že člověk přemýšlí, jak z toho zdrhnout. A taky mi strašně chyběla manuální práce. Teď jsme si ale pořídili chalupu, kde si všechno opravuju sám, takže si to užívám. A příští rok pojedeme jenom pár festivalů, tak to nebude tolik hektické. Budeme mít ale vlastní světla a efekty, aby to bylo speciální."

Máte spoustu koncertování, ale to taky znamená nekonečné kilometry v autě, jak to zvládáte?

„Někdy je to hodně únavné. Třeba když jedete osm nebo i deset hodin z Košic, tak je člověk potom úplně jak zmlácený. Ale když se koncert povede, tak jsme zase nabití energií, bavíme se, řešíme písničky, seriály, holky, děti, všechno možné. Ale cestou na koncert, při představě té dálky, vždycky všichni mlčíme, tváříme se naštvaně a každý máme sluchátka na uších."

Máte už alergii na některou vaši písničku?

„Je pár písniček, co mi lezou krkem, ale lidi je chtějí slyšet, takže to respektujeme a hrajeme je. Takový Dlouhý kouř nebo píseň Klára, bych už nemusel hrát nikdy. Ale my si s klukama zase ty písničky trochu předěláváme, aby nás to znovu bavilo."

I když jste tolik vytížený, připojil jste se k dalším umělcům a podpořil jste charitativní projekt pro děti s autismem.

„Hrál jsem v Karlových Varech představení Chvála bláznovství, kde jsem ztvárňoval kluka s autismem. Tak jsem se něco o té problematice dozvěděl, protože jsem na to téma přečetl i několik knih. Přijde mi správné pomoct něčím, co člověk umí, třeba zahrát na benefičním koncertě, vydražit tam svoje věci, být tváří v kalendáři, jehož výtěžek jde dětem. Právě proto, že jsem taky táta, tak si moc dobře uvědomuju, že zdraví dětí je to nejdůležitější."

ynezorPumanzeSaNyknalC