Miluji tě, nemluv na mě!

Má bývalá žena se s mým remcáním naučila žít. Ráno na mne nemluvila a byl klid. A nedělaly to ani děti. Ty jsou vlastně v tomhle po tatínkovi. Hezky jsme si ráno každý mlčky absolvovali to své kolečko ze záchodu přes koupelnu ke kuchyňskému stolu, nežbleptali jsme zbytečně při snídani, vlastně se veškerá konverzace odbyla tím, že se manželka dětí zeptala: „Máte všechno do školy?" a ony řekly „Hmmm." Nebo jen pokývaly hlavou.

Co občas vstávám s touhle svou novou Aktivistkou, začínám s nostalgií vzpomínat na ta krásná, tichá, zachmuřená rána. Když vylezu z postele, buď stojí na hlavě či provádí nějakou podobnou drakonickou "fyzkultůru", nebo si prozpěvuje ve sprše, nebo (stále za neutuchajícího prozpěvování si) už sype nějaké zrní do misek a vaří bylinkové čaje. Nic proti tomu, celá říše ptactva by z takových cereálních orgií byla nadšena, ale má snídaně je kafe a cigareta, bez ní nefunguju mentálně ani fyziologicky. To je prý nezdravé. Ale já jsem si nepředsevzal jako NĚKDO, že se musím dožít 100 let!

Kdybych věděl, že tím nahradím ranní konverzaci, pustil bych se snad i do toho zrní. „To je krásně, viď, podívej na tu oblohu," přebíhá Aktivistka od okna k oknu. „Hele, zítra bychom si mohli přivstat a jít si ráno zaplavat, co říkáš?" „Tak mi něco povídej, když se celý den neuvidíme!" Na mou duši nevím, co mám povídat. Plavu rád. Nikoli ovšem v šest ráno! „A co budeš dneska psát pro ty tvoje Profesionální ženy?" „Proženy! Profesionální ženu napsal Páral!" řeknu vyčerpaně. „No tak mi povídej o tom Páralovi, když se s ním znáš. Jaký je? Jak má zařízený ten jeho domeček?" „Úplně normálně. A v Ústí už nebydlí." „No tak třeba kdy píše a tak?" „Už má všechno napsáno." Aktivistka přivře oči: „No s tebou je dneska zase zábava!" „Medituju. Páral taky medituje," snažím se vymluvit. Napadá mne, jestli pro muže z Východu meditace neznamená třeba jen praktický únik z povinného konverzačního šílenství. Na to se musím pana Párala příště zeptat! „Nepřijdeš pozdě do práce?" zeptám se účastně. „Dneska jdu na desátou, můžeme si ještě krásně popovídat!" A je to.

Už jsem Aktivistce opakovaně vysvětlil, že když se ráno verbálně vystřílím, nebude večer z čeho vařit, nepronesu už žádné lichotky, žádná vyznání, neřeknu jí, že má nejkrásnější zadek v Evropské unii včetně nově přidružených členů, protože se mi prostě už nebude dostávat slov. Nepochopila. „A víš, že je vědecky prokázáno, že průměrný muž řekne za den třikrát méně slov než průměrná žena?" zasazuji rozhodující úder. „Ale ty rozhodně nejsi průměrný muž!" odzbrojí mne Aktivistka. A ještě mne pohladí po vláskách. „Kafe a cigarety už máš na balkoně, sluníčko krásně svítí, tak mi ještě můžeš povědět, o čem dneska budeš psát." A tak jsem Aktivistce na rovinu pověděl, že dnes budu psát o neukázněných ženách.

Jak na tom jste s konverzační kázní vy? Že s vámi váš milovaný švitoří od chvíle, kdy oči otevře? To mi ho tedy přiveďte ukázat! Nebo mi alespoň napište recept na info@prozeny.cz.