Mrazivá zpověď matky: Mít děti byl můj největší omyl

Dnes má Britka Isabella Dutton (57) dospělého syna a dceru. A v deníku Daily Mail zveřejnila mrazivou zpověď, v níž bez obalu přiznává, že děti byly její velkou životní chybou, které dodnes lituje. Přesto se nepokládá za špatnou matku, svým dětem prý dala vše, co mohla.

Dnes je to více než sedmatřicet let, co je Isabella vdaná za Tonyho (62). Právě kvůli němu se rozhodla mít děti, i když je nikdy nechtěla. „Tony je má první a také jediná láska. Otázka dětí ale byla vždy tím, na čem jsme se nemohli shodnout. On chtěl čtyři, já žádné,“ vypráví Isabella.

Z lásky k Tonymu se ale po pár letech manželství rozhodla splnit mu jeho přání. „Milovala jsem ho a přišlo mi nefér připravit ho o to, po čem toužil nejvíc, tedy o děti,“ vysvětluje Isabella. A tak v květnu 1979 přivedla na svět syna Stuarta.

Když se chlapeček narodil, Isabella necítila vůbec nic. „Když mu bylo pět dní, spal v kolébce a já hleděla na jeho kulatou tvářičku. Byla jsem si naprosto jistá, že k němu necítím žádné pouto a už se to nezmění. A nešlo o žádnou poporodní depresi nebo únavu, odjakživa jsem představu mateřství nenáviděla a porod na tom nic nezměnil,“ říká Isabella, které tehdy bylo dvaadvacet let.

Přesto dělala vše pro to, aby syn nestrádal. Veškerou svoji energii investovala do péče o něj, mateřství pojala jako svou práci, která ji sice nenaplňuje štěstím, ale je potřeba dělat ji zodpovědně a co nejlépe. Stejné to bylo i o dva roky později, když přivedla na svět holčičku Jo. „Všichni se ptají, proč jsem si pořídila druhé dítě. Za prvé jsem to slíbila Tonymu a za druhé mi přišlo sobecké nedopřát Stuartovi sourozence,“ vysvětluje Isabella.

To, čeho nebyla schopna ona, zvládal Tony. Za ním děti utíkaly pro útěchu, když si rozbily koleno, on je miloval až k zbláznění. „Já je samozřejmě měla ráda, přála jsem si, aby se měly co nejlépe, ale stále jsem se nedokázala zbavit pocitu, že bez nich by mi bylo lépe. Nesnášela jsem, jak mě stále potřebovaly, jak paraziti, co ode mě pořád brali, a já za to nedostávala nic na oplátku,“ popisuje Isabella.

Přiznává, že byly okamžiky, kdy nedostatek mateřské lásky děsil i ji. „Když byly Stuartovi tři měsíce, šla jsem nakoupit. Nechala jsem ho před obchodem v kočárku, ke kterému jsem přivázala i našeho psa. V klidu jsem nakoupila chleba a koláče. Doma jsem si uvařila čaj a začala jíst koláček, když jsem si uvědomila, že je něco špatně. První, co mě napadlo, bylo, že přede mnou nesedí náš žebrající pes. Nevzpomněla jsem si na Stuarta, ale na našeho psa,“ vypráví Isabella.

I přes absenci mateřské lásky je ale Isabella přesvědčena, že roli matky zvládla. „I moje děti by vám řekly, že se vždy cítily bezpečně a nic jim nechybělo. Prostě akceptovaly, že je mám ráda, ale nešílím z nich. Zároveň vědí, že bych pro ně udělala cokoli,“ říká Isabella. Důkazem je podle ní i to, jak pečuje o svou dnes jednatřicetiletou dceru Jo. „Před osmi lety jí diagnostikovali roztroušenou sklerózu, je upoutaná na lůžko, žije s námi a já o ni denně pečuji. Ví, že kdyby to šlo, vzala bych její nemoc na sebe. Ale stále trvám na tom, že život bez dětí by byl jednodušší, šťastnější a pořídit si je byla chyba,“ zakončuje Isabella.

Rozumíte Isabelle, nebo je to pro vás chladnokrevná a bezcitná žena?