Můj pes je erotoman

Hrozný výraz, ale jak to říct jinak, když to tak řekla i ta paní doktorka. A že s tím nic nenadělám. Smíření, nebo kastrace. Rosťu vykastrovat nenechám - mně by se to taky nelíbilo. Rosťa je zlatý retrívr a musím uznat, že je to skutečný psí fešák a frajírek. Kolem krku nosí šátek (nejraději s puntíky), to jen pro ilustraci...

Každý se ptá, proč se Rosťa, jmenuje Rosťa. Jméno jednoduše zdědil po mém medvídkovi, kterému se jako malé štěně podobal. No a co. Alanů, Benů a Rexů je až dost. Při venčení štěňátka v centru Prahy si chtěl kdekdo pejsánka pohladit. Rosťa si však vybíral a zásadně dával přednost atraktivním holkám v minisukních. Těm zavrtěl ocáskem, olizoval nohy, nechal se od nich drbat na bříšku. Jistěže to mělo půvaby i pro jeho majitele. Tak moc jsme se my dva s malým Rosťou těm holkám líbili! Rosťa ale víc, a tedy si také mohl víc dovolit. Minimálně ze své pozice viděl těm dívkám lépe pod sukně.

V raném mládí Rosťu zajímaly více holky než fenečky, pak se to tak nějak vyrovnalo. Nejhorší (pro Rosťu nejlepší) období nastalo, když jsem pracoval dva roky na horách. Rosťa utíkal při každé příležitosti a zásadně ve chvíli, kdy byl na penzionu největší fofr. První útěk se konal z Albrechtic do Josefova Dolu, kde byl Rosťa dopadnut až druhý den jako tajný účastník lyžařského kurzu. V posteli jedné ze studentek „zdrávky", se sežvýkanými kalhotkami v čumáku. Postupně jej poznali všichni majitelé hospod a penzionů v širokém okolí, provozovatelé vleků, v obchodě chodil rovnou k pultu, od prodavačky (také hezká holka) dostal svůj páreček a rohlík a šel dál. Dvakrát byl kýmsi odvezen do útulku pro psy v nedalekých Lučanech, odkud se mu ale vůbec nechtělo. Tolik feneček pohromadě a majitelka útulku čupr ženská!

Pátrání po Rosťovi zpravidla končívalo pozdě večer v minisídlišťátku v nedalekém Jiřetíně, kde byla zvýšená koncentrace navoněných a rajcovně ostříhaných pudliček a dalších panelákových feneček, ovšemže i navoněných paniček, které chodily ty fenečky venčit. Rosťa nosil na krku telefonní číslo. Zpravidla mi zazvonil telefon, omluvil jsem se hostům v penzionu, skočil do auta a jel do Jiřetína. Zde mi vyčinila aktuálně poškozená panička, ke které se přidávaly další obžaloby z postupně se otevírajících oken. „Proč ho nenecháte vykastrovat?" křičely na mě další paničky. Nebo: „Jakej pán, takovej pes!" Měl jsem vždy co dělat, abych s využitím veškerého použitelného mužského šarmu vysvětlil, že mne to mrzí, ale že to snad ale není zločin, že lásce neporučíš a že příroda a její odvěké zákony, a co by si vlastně ty paničky a fenečky bez nás, mužů a pejsků počaly, když by bez nás ani nepočaly.

Záznamů v knize hříchů přibývalo, ale stále to Rosťovi nějak procházelo. Až jednou pozdě večer jej přivezlo policejní auto. Pokuta 500,- Kč. Rosťa se tvářil vážně a policajt už úplně jako čert. Co se přihodilo? Panička bránila fenečku tím, že ji zdvihla nad hlavu. Rosťa tedy přepadl paničku. To by ještě nějak prošlo - Rosťa byl celkem něžný. Jenže na pomoc přiběhla další panička s fenečkou a ve snaze Rosťu odtáhnout si o jeho obojek zlomila prst. Její úpění si Rosťa vyložil špatně, myslel si, že prostě žárlí, a tak ji, oslabenou úrazem, přepadl, a nakonec i tu její fenečku. To už bylo moc. Přivolaný policista sepsal protokol, poškozené paničce jsem dobrovolně uhradil mzdu za dva měsíce, protože kadeřnice s prstem v sádře je k ničemu.

Po návratu do Prahy jsem koupil Rosťovi plyšovou psí slečnu, do které se zamiloval a kterou si něžně přepadával, jak se mu líbilo. Až do včerejšího dne. Včera večer mu jeho plyšová partnerka musela říci či naznačit něco strašného, protože ji, svoji lásku, roztrhal na cimprcampr. A co teď? Co mi poradíte? Nemáte takhle čistě náhodou některá doma fenečku - erotomanku? Že bychom vás jako s Rosťou pozvali na kafe...