Hlavní obsah

Náš chlap: Ženy jsou jako kočky!

Foto: Mona Martinů

Proč jenom kočky nemohou dodržovat dohody?

Jelikož se v poslední době směrem k nám, kteří zde občas píšeme, objevují poznámky, že sami nemáme ani pořádně vychované děti, chtěl bych i já preventivně předejít všem případným nedorozuměním a dopředu oznamuji, že ani u nás doma to není žádná sláva.

Článek

Naše kočky jsou totiž totálně nevychované. V zájmu objektivity se sluší uvést, že se vlastně nejedná o kočky, nýbrž o kocoury. A přiznávám, že jsou to tuze pěkní spratci. Přestože jsou členy naší domácnosti už 9 a v druhém případě 8 let. Nebo možná právě proto. Oba jsou nalezenci a oba jsou naprosto jiní. Ten starší vypadá jako norská lesní kočka a ten mladší zase jako klasický černý kocour Mikeš, ale nejmenuje se tak. To, že je celý černý, je ovšem v jeho případě nesporná výhoda, protože černá barva zeštíhluje.

Ač jsme si je nevybírali, neboť si vybrali oni nás, jsem rád, že máme kocoury. Kočky bych nechtěl. To mňoukání, ta náladovost, a hlavně ty jejich pravidelné každoměsíční dny, kdy to s nimi není k vydržení a kdy jsou schopny udělat takřka cokoli v zájmu svého uspokojení, mi není sympatické. Někdy jich však musí být člověku až líto, protože jak to má taková kočka domácí vlastně řešit? Člověk je zřejmě jediný živočišný druh na Zemi, který si v takovém případě dokáže sám pomoci. No, ale čím jsme si zasloužili takovou výsadu? Poskytl nám stvořitel schopnost masturbace jako odškodnění za institut manželství?

Ale abych příliš neodbíhal od tématu. Jasně, i kocouři mají nevýhody. Jsou nevychovatelní, rádi provokují a dokážou se důrazně dožadovatnároků, na které mají podle svého mínění právo. Nesmíte si prostě moc vyskakovat a dovolovat. Jinak se vám třeba stane, že se v noci probudíte a máte mokrou peřinu, jelikož vás kočičák počural. Na druhou stranu to jsou velcí mazlové a i tento článek píšu s kocourem na klíně. Nejsou ani zrovna levní, všechen ten kočkolit, obezitu mírnící granule a návštěvy u veterináře něco stojí. Nicméně, například v zimě jsou dost hřejiví a za celou dobu společného života mi žádný z nich neřekl, že nemá co na sebe.

Rád bych se svými kocoury žil v míru a porozumění, ovšem smečce může velet jen jeden. Bude to dvounožec, nebo moudřejší ustoupí? Možná by úplně stačilo, kdyby ty potvory chlupaté dodržovaly jakýsi morální kodex:

1. Nebudu škrabat svými drápy skříň ani koberec u dvounožců v pokoji, přestože všichni víme, že mé škrabadlo je již vetché a dvounožec si dává opravdu načas s pořízením nového.

2. Budu se snažit nedělat loužičku před kočičím WC. Zvláště pak, když vím, že vlastně stačí jen pořádně zastrčit dovnitř celý zadek. Dvounožec má pak děsnou „radost", když musí ráno vytírat předsíň savem, zvláště když sám zaspal a spěchá do práce.

3. Je jasné, že občas prostě musím vyzvracet ty chlupy nashromážděné v žaludku, ale já to vlastně nemusím skoro vždycky vyhodit na světlý koberec, ale klidně třeba na dlažbu v předsíni nebo v kuchyni, protože já vlastně své dvounožce miluji a nechci, aby je ranila mrtvice. Kdo by mi nakonec potom obstarával jídlo, že?

Ale je to spíše jen mé přání a žádné iluze si vlastně už nedělám. Chce to prostě maximální toleranci a trpělivost. Což se samozřejmě netýká jen soužití s kočkami.

ynezorPumanzeSaNyknalC