Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Kristýny (24):
Dobrý den, pane Hausmanne, moc prosím o jakoukoliv radu či jinou pomoc. S bývalým přítelem (25) jsme spolu byli 6 let. Mně je 24 let. Narodil se nám syn, teď mu je 19 měsíců, ale protože se nám partner skoro vůbec nevěnoval a často jsme se hádali, nešlo to dál a já od něj i se synem před pěti měsíci odešla.
Za celých 6 let jsme se rozešli už několikrát, ale vždy jsme se k sobě vrátili a vždy byli jako pár silnější. Doufala jsem, že se to stane i teď. Nestalo, po měsíci se už vyspal s jinou, teď má další, se kterou je skoro 2 měsíce. Stále si píšeme a voláme, jak moc si chybíme a že bychom to chtěli zpět, dokonce tu svou se mnou několikrát podvedl, jen se oba bojíme, že když se k sobě vrátíme, vydrží to jen chvíli a začnou zase hádky.
Miluji ho a nikdy jsem nepřestala, problém je, že má jinou a že ji opustit v jistém smyslu nechce, protože je to s ní podle jeho slov jednodušší. Žádné starosti, minulost, bezdětný tudíž nezávazný život, zároveň by to ale chtěl moc vrátit, jen se prostě bojí a já vlastně taky. Vůbec nevím, a vlastně ani on, co dělat. Proto se obracím na Vás. Prosím poraďte mi/nám. Kristýna
Děkuji Vám.
Vážená paní Kristýno,
Váš dotaz je neobvyklý v údajích o věku. Málokdo dnes v 18 resp. v 19 letech uzavírá životní alianci. Aby se tento zázrak zdařil, musela byste mít na své straně další spojence, z nichž nejmocnějším by byla morálka. Bohužel je, jak Vaše generace s oblibou tvrdí, „jiná doba“, a tak máte na své straně akorát nějakou protivnou tetku ze sociálního odboru…
Dostala jste se do pozice, kdy uvázaná na řetězu jste (ex)partnerovi „po ruce“, kdykoliv si zamane, zatímco on si volně lítá po světě. To je celé špatně, protože je tím zazděná jeho touha. A dále – žehráte na to, že má jinou, a přitom jste se oficiálně rozešli. Navíc jste to byla Vy, kdo ze vztahu odešel. Pokud jste proto měla důvod, proč činu litujete, a pokud jste důvod neměla, proč jste odešla?
V celém dotazu mluvíte pouze o sobě a (ex)partnerovi, jak se hádáte a smiřujete, ale o hlavní postavě Vašeho příběhu, synovi a rodičovském vztahu k němu, se téměř nezmiňujete. Zdá se, že jeho otec o každodenní soužití s ním nestojí, což je jeho ohromné mínus. Společná výchova dítěte by měla být tmelicím prvkem vašeho vztahu.
Za mých mladých časů nebylo založení rodiny ve vašem věku žádnou výjimkou. Pamatuji, jak za 20letými kluky jezdily na vojnu na návštěvu manželky s dětmi. Když ale kluk holku „zbouchnul“, postavil se k tomu čelem a vzal si ji a spolu se o dítě starali. Jiná alternativa prakticky neexistovala – tak vysoká byla tehdy společenská morálka. To, že je dnes „jiná doba“, vyúsťuje v tragické příběhy, jichž jste i s dítětem dokumentem. Dobu bohužel zlomit ani vrátit nedovedu, přesto jediná moje rada je učinit to, co by se dělo tenkrát: Vaši bratři či jiné příbuzenstvo by onomu hejskovi měli domluvit tak důrazně, že by si nadlouho zapamatoval, že teď jeho místo vedle matky svého dítěte. A jeho rodiče by mu měli dát podobné ultimátum také. Já vím, nepůjde to, je jiná doba. Čert aby ji vzal…
Situace, kdy jen útrpně čekáte, jestli se partner vrátí, a protrpíte všechny jeho další avantýry, je neúnosná. Často se dovolávám přísloví, že prasklé prkýnko nesroste. Vy sama jste to zkusila několikrát – marně. Po tolika letech nikdo z vás neví, co vlastně chce. Podle všeho Váš (ex)partner ani za Vaši oběť a lásku nestojí, když je pro něho jednodušší „bezdětný život“.
Na Vašem místě bych kartu (ex)partner odhodil a začal hrát bez ní. Bude to jako mariáš bez esa a s plonkovou desítkou, osud ale umí rozdat i horší list. Svět je veliký, on se najde někdo jiný – a zatím žijte pro syna a udržujte postavu!
