Přítel se mnou nepočítá. Mám se s ním rozejit?

Je mi osmadvacet a žiji v Praze. Již tomu budou tři roky, co jsme s přítelem Tomášem. Rozumíme si v mnoha ohledech, oba se máme rádi, jsme i dostatečně tolerantní a nikdo z nás toho druhého do ničeho nikdy nenutil.

Tomáš bydlí na Kladně. Je to sice jen půlhodinka cesty do Prahy, ale i přesto nemáme možnost vídat se každý den. Trávíme spolu, zejména i kvůli našemu pracovnímu vytížení, spíše jen víkendy. Přes týden si ale hodně píšeme po internetu nebo telefonujeme, abychom byli v kontaktu. Takže se můžu utěšovat tím, že jsme vlastně pořád tak trochu spolu a že se to od klasického soužití příliš neliší. Navíc jsme do budoucna domluveni, že si pořídíme společný byt v Praze.

V současné době si ale začínám klást otázku, zda všechny plány, o kterých jsme mluvili, myslí Tomáš opravdu vážně. A zda ono neustálé odkládání se slovy „někdy“, „časem“, „nebudeme to teď hrotit“ není zkrátka jen snahou se něčemu vyhnout.

Například již zmiňovaný společný byt. Řekli jsme si, že do tří let si pronajmeme nebo na hypotéku koupíme vlastní byt na okraji Prahy. Jenže v Tomášově kladenském bytě zvýšili nájem tak, že je to pro něho neúnosné. Můj návrh, aby šel do Prahy už nyní, odmítl a sehnal si jiný byt na Kladně. Nakonec proti tomu nic nemám. Tedy – neměla bych. Kdyby si ovšem můj přítel nezačal plánovat dlouhodobé investice a rekonstrukce onoho nového bytu, nezačal pořizovat vcelku drahý nábytek a zkrátka nebral změnu bytu tak vážně. Na to, že se má za necelé tři roky stěhovat, se mi zdá, že do bytu investuje příliš. „Chci to tam mít hezké, proto musím vybírat kvalitní nábytek, který dlouho vydrží. Těším se na nový byt, protože to bude taková nová etapa mého života,“ říkává mi často Tomáš. A vedle toho na otázku, zda počítá se společným bydlením, odpovídá velmi stroze „ale jo“.

Bydlení však není jediná záležitost, při níž vidím, jak na mě zapomíná. Možná jsem naivní, ale přijde mi logické, že pár spolu tráví vánoční svátky, Silvestr a třeba i dovolenou. On si ale na svátky naplánoval návštěvu rodičů, babiček a kamarádů na Slovensku. Silvestr stráví na horách v Itálii a na dovolenou si už teď koupil letenku na Kubu se svým kolegou z práce. Když se zmíním o tom, že bych v dané dny byla s ním, odpoví vždy stejně. „Tak pojeď taky,“ zní jeho nejčastější věta. A přitom je mu jasné, že si asi jen těžko ze svého platu zaplatím letenku na Kubu anebo že já, nelyžařka, pojedu do hor. Vánoce s jeho rodinou je to jediné, o čem nyní uvažuji, že se přizpůsobím a pojedu. Mám s jeho rodiči i prarodiči vcelku hezký vztah. Ale na celé věci mě mrzí spíše to, že mě sám od sebe nepozve. A nabídne mi účast až tehdy, když se ozvu. A to nemluvím o tom, že o všech těchto jeho plánech jsem se nejdříve dozvěděla od jeho sestry a až pak od něho. To je opravdu smutné.

Zkoušela jsem s ním několikrát o tom promluvit a vysvětlit mu, že když jsou dva lidi spolu, měli by si jisté věci i společně plánovat. A třeba, když už chce jet na Kubu s kamarádem, vyrazit i se mnou na nějaký menší levnější výlet po Evropě. Na to mi ale vždy řekne, že někdy časem pojedeme. Už jsem z jeho chování zoufalá. Miluji ho a nechci o něj přijít, ale bohužel nevím, zda takovéto chování do vážného vztahu patří. Kdybychom spolu bydleli a vídali se častěji, pochopím, že rád stráví svátky nebo dovolenou jinde. Ale takto? Když je nám společný čas vzácný? To mi přijde hloupé.

Co byste Michaele poradila vy? Jak byste situaci řešila? Měla by se s ním rozejít? Napište buď sem do diskuse, anebo na e-mail info@prozeny.cz