Nevěra? Nechci nic vědět!

Parohy nechci, dodnes nevím, jestli je mám nebo nemám. Jsem úplně normální chlap, který umí žárlit a nechce být podváděn. Pokud na mne zakřičí muž výše uvedenou větu (ProŽeny nečtou jen ženy!), odpovím mu: „Kámo, já nenabádám ženský k nevěře. Já jim chci pouze poradit, co mají dělat, když už se to stane!" A ještě jim to řeknu pěkně po sicilsku!

Stejně budu za zrádce. Pochvalu možná obdržím od některých poradců v oblasti partnerských vztahů. „Zatloukat, zatloukat, zatloukat," to je údajná věta doktora Plzáka, za kterou je polovinou národa proklínán (a polovinou veleben). I pro mne byla kdysi tato věta nepřijatelná, pana doktora jsem považoval za cynika a nadržovače nevěrníkům. Když jsem měl později možnost s ním mluvit, dušoval se, že takto jednoduše to neřekl.

Jeho pohled je pragmatický. Přiznání nevěry může někdy mezi partnery udělat podstatně větší zle než nevěra sama. Nevěra může být projevem dlouhodobé krize vztahu, pak je třeba léčit či ukončit vztah (příčinu), je následkem. Nevěra ale také často bývá jen jednorázovým úletem, který na svém „pachateli" nezanechá žádné stopy. A právě pro tento typ nevěry říkám: Nechci o něm nic vědět!

Nevěra je věcí každého z nás. Nemohu mluvit za ženy, ale když jsme my muži nevěrní takzvaně neškodně, má to pro nás v lepším případě hodnotu slušnější večeře, v horším případě pachuť nazelenalé klobásy s okoralým chlebem. Proč to děláme? Třeba máme-li pocit, že jsme si ještě dostatečně neužili. Být prvou či druhou ženou v loži vašeho partnera je průšvih. Jen chlap, který si užil své, který už ví, že je to tak nějak v principu pořád stejné, skýtá jakousi naději, že jej nerozhází prvý vyzývavý pohled nějaké krasavice. Opravdu to tak funguje. Poznal jsem to nejen sám na sobě.

Mám dva dlouholeté kamarády s neskonale promiskuitní minulostí, kteří jsou svým manželkám věrni už kolem patnácti let. Zcela dobrovolně a bez výjimky. Nevěra může být i hloupou, zkratkovitou reakcí na občasnou partnerskou neshodu. Každá nevěra, která má za následek výčitky svědomí, pocit, že to skutečně za to nestálo, do jisté míry současnému vztahu prospívá. To se pak těšíme domů jako dlouho ne a kupujeme kytky, i když narozky už měla a svátek bude mít až za dva měsíce. Vím, že jsem cynictější než ten pan doktor Plzák, a vím, že bych tohle před dvaceti lety nenapsal. To jsem byl spíše tím příležitostným Othellem...

Přiznání nevěry, ke kterému vás přiměje svědomí či partner, který tvrdí něco jako: Mně to přece můžeš říct, já to pochopím, může přivodit uragán. Nic nepochopí. Nemusí téct krev, ale jeden hloupý úlet můžete mít na talíři celý zbývající život. Musíte reálně počítat i s odvetou partnera. A když vaše tiché doznání manžel „pošle dál", můžete být už pro svoji tchyni, vaše společné přátele, ba i pro vlastní děti ta coura. Proto si to dobře rozmyslete.

Když už se to ale přihodí a víte-li bezpečně, že to byla takzvaná blbost, nechte si tu blbost pro sebe. My si ty své blbosti taky necháváme pro sebe!