Článek
My, děti, jsme paní Etelu milovaly. Nenutila nás mýt si ruce, když nám ke svačině servírovala chleba s medem poprášený popelem z cigaret. Mohly jsme dokonce vyluzovat rozličné zvuky všemi myslitelnými otvory těla a nikdo nás za to nepeskoval. „Jen si poslužte, miláčci. Vypustit vzduch vydá za deset doktorů,“ říkávala a zpravidla to stvrdila názornou ukázkou. Pak si spokojeně zapálila další cigaretu, usedla do usmoleného ušáku a brzy na to začala poklimbávat. A přesně takhle zřejmě vznikl požár, který zničil byt paní Etely. Velkou hlavu si z toho nedělala, stejně už prý potřeboval uklidit. Její dcera Ema to ale nesla těžce. A tak se mí rodiče nabídli, že může bydlet u nás, dokud nedají hodní sousedé zničený byt do pořádku. „Poslat ji na Slovensko k příbuzným by se rovnalo genocidě jejího ducha,“ vyslovila moje matka jednu ze svých vzletných vět, kterým sice nikdo nerozuměl, ale všichni horlivě přikyvovali. Hlavně tatínek. Emu chtěli ubytovat v mém pokojíčku, což mě štvalo. Bude sahat na moje věci, hrát si s mými hračkami, přebalovat moje panenky, a dokonce nosit moje punčocháče. „Tak snad jí dáte aspoň ty štípací,“ nafoukla jsem se, když mi maminka vysvětlovala, že já mám všechno a Ema zrovna teď nic, tudíž je fér se rozdělit. Štípací punčocháče jsem nesnášela, byly umělé, těsné a vždycky, když mi je maminka natahovala, mě štípala do nohou. Měla jsem radost, že se jich zbavím, ale neměla jsem radost, že můj svět, moje pohodlí a moje bezpečí naruší nějaká cizí holka.
Copak já za to můžu, že její maminka podpálila byt? „A ona snad ano?“ rozzlobil se tatínek, až mu upadl popel z cigarety na koberec. V tu chvíli mi došlo, že to klidně mohlo být obráceně. Že já jsem mohla být holčička, které hrozí genocida ducha, a určitě bych byla moc ráda, kdyby mě paní Etela ubytovala v Emině pokojíčku, než dají chlapi do pořádku tu pohromu. Vyndala jsem své nejlepší panenky a nejlepší punčocháče a nachystala je Emě jako dárek na rozkládací lehátko, jež se jí stalo na několik týdnů domovem. Maminka to všechno zase schovala, protože největší pomoc už jsem prý Emě poskytla. „Obětovala jsi svoje pohodlí, to je víc než mrkací panenka.“ Já jsem si to nemyslela, ale znáte to. Dospělí připadají dětem někdy divní. Moc divní…
Jeden nikdy neví, kdy bude i on potřebovat pomoc. Jestliže chcete pomoci lidem ve válkou ničené Ukrajině, pomáhejte efektivně, ptejte se, co je potřeba. A pokud potřebujete vy pomoc, nebojte se o ni poprosit.
