Hlavní obsah

Opravdu musíme děti vychovávat?

Foto: Thinkstock

Je náš způsob výchovy ten nejlepší?

2. díl – Absurdní otázka! A kdo jiný? Ale když jsme si minule trochu zapochybovali nad institucí manželství, proč bychom si tentokrát nepohráli s myšlenkou, zda jsou rodiče těmi nejlepšími vychovateli. Je to odvážná, ba hříšná pochybnost. Uznávám. Ale kdo nepochybuje a sveřepě setrvává ve svých pravdách, nic se nedozví!

Článek

Náš seriál, který se zamýšlí nad manželstvím a výchovou pokračuje! Promeškaly jste první díl? Nevadí - článek Budete se vdávat? Proč?! najdete ZDE!

I odborníci jsou otroky kulturní tradice

Povznést se nad naši kulturní tradici a překonat zažitou „mytologii“ Středoevropana 21. století je takřka nemožné a neumí to ani většina odborníků. Jeden z mála, který se o to pokusil, je švýcarský psycholog a psychiatr Adolf Guggenbühl-Craig. Jeho počin je o to zajímavější, že vystudoval také teologii a je věřícím otcem pěti dětí. „Hříšnost“ jeho bádání lze doložit citátem: „Je sporné, zda vládnoucí představa o výchově dětí v západním světě je skutečně jedinou, nebo dokonce tou nejlepší možností.“

Celé generace nevychovávali rodiče!

Jisté je, že lidé v nejrůznějších kulturách a dobách zajišťovali výchovu dětí velmi rozmanitým způsobem. Příslušníci anglické aristokracie, kteří by si výchovu dítěte jistě mohli náležitě vychutnat, předávali dítě velmi záhy po narození chůvám. Když dítě dosáhlo určitého věku, přemístilo se do internátu, kde vyrůstalo s vrstevníky a učiteli a vychovateli stejného pohlaví až do dospělosti. Ve Francii a řadě dalších evropských zemích tomu bylo podobně. Z dnešního pohledu bychom řekli, že takto vychovávaní mladí lidé zřejmě byli citově odtažití, věcní, strozí. Ale tento způsob výchovy je připravoval do funkcí koloniálních komisařů v Africe a koloniálních důstojníků v Indii. A ženy do funkce jejich manželek! Zřejmě je připravoval dobře. Pokud by prošli nynější starostlivou výchovou, kdy se o ně stará tatínek a maminka až za práh dospělosti, nejspíše by tyto funkce zvládali podstatně hůře.

Vždy je něco za něco. Naše narcistická změkčilost, kterou nás vybavuje láskyplná výchova rodičů, je nám ne vždy ku prospěchu. Jsme přátelštější, máme zvýšenou schopnost lásky a soucitu, ale jsme často „vedle“, pokud se máme prosadit v drsnějších podmínkách.

Foto: Thinkstock

Možná chráníme své děti přespříliš

Výchovu dětí podmiňují priority doby

Všechny výchovné modely mají cosi společného – nejsou ani objektivní, ani vědecké. Jen jsou chápány jako jaksi samozřejmé a správné na tom kterém místě v tom kterém období. V době raného křesťanství bylo nejdůležitější, aby děti uvěřily v Ježíše Krista a dosáhly spásy. Starověký Řím plodil muže jako vojáky, schopné velitele a státníky a tomu uzpůsobil jejich výchovu. Kolik reminiscencí na tuto dobu vyvolává výchova dětí a mládeže v nacistickém Německu! A jak blízko k tomuto modelu má dnešní vymývání dětských mozků u některých extremistických muslimských skupin! Nemusíme však chodit daleko. My, kteří ještě pamatujeme komunistický experiment v naší zemi, můžeme být rádi, že nepokročil dále, než k nahnání mladých žen do průmyslu, dětí do jeslí a školních družin a povinným státnicím z marxismu. Ne že by v Sovětském svazu neexistovaly drastičtější plány, jak vychovávat mladé komunisty!

Neexistuje jediný správný či vědecky „požehnaný“ model výchovy

Rodina koncipovaná jako „domov pro děti“ je fajn. Citlivý, přátelský a empatický mladý člověk, který v takové rodině vyroste, může pak v životě snadno narazit, když se k němu ostatní nebudou chovat jako máma a taťka. Takzvané „farmářské manželství“, kdy spolu manželé podnikají v rodinné firmě se zapojením dětí, je přece také fajn. Vždyť často plodí zručné a pracovité dynastie farmářů, zahradníků, pekařů. Dodnes vznikají a budou vznikat „politická“ či „obchodní manželství“, ve kterých se po vzoru aristokratických a mocných rodin bude potencovat majetek a vliv. Není snad fajn i pro děti z těchto manželství potencovat majetek a vliv? I u nás existuje mnoho „otrockých manželství“, ve kterých je žena domácí otrokyní a manžel pracovní silou a živitelem. Je snad tento typ svazku méně fajn pro tyto dva vlastnící se manžele a jejich děti, pokud manželství funguje a tento model oběma partnerům plně vyhovuje? A není pro dítě jiných, problematických rodičů, tyranů či asociálů, vysvobozením, když se dostane do ústavní či adoptivní péče?

Dítě si z každého způsobu výchovy vezme zcela pragmaticky to, co se mu bude hodit pro život. Dítě může dobře i špatně vychovat rodičovský pár, jeden rodič, prarodiče, cizí člověk, dětský domov či jiný kolektiv. Manželství a výchova dětí v něm tedy není žádnou biologicky předurčenou nezbytností. Je to velmi nedokonalé lidské dílo, které neustále prochází a bude procházet změnami jak v oblasti svého uspořádání, tak názorů na něj.

Jaké manželství máte vy? A jaké byste je chtěly mít? Jak vychováváte děti? Napište mi o tom na info@prozeny.cz nebo se zapojte do diskuse pod článkem!

ynezorPumanzeSaNyknalC