Hlavní obsah

Petr Janda: Na mladé holky mám odvahu i sebevědomí

Foto: Isifa

Petr Janda, jehož písničky si u nás broukají všechny žijící generace

Žádné dlouhé dohadování, plánování, žádné odklady. Na SMS zareagoval promptně zavoláním a vzápětí návrhem: „Pojďme to udělat ještě dnes, ať to máme za sebou.“ Takový je kapelník Olympiku při každém jednání: rázný, věcný, stručný, bez servítků, výstižný. Ví, že čas je drahý, a tak jím neplýtvá.

Článek

Postěžoval sis v telefonu, že sis nepředstavoval, že  to budeš mít i v pokročilém věku tak nabité. Buď rád. Copak ty bys byl schopný lenošit?

„Asi ne. Dokud mě neskolí nějaká zásadní choroba, bude to asi pořád stejné. Nikdy jsem se nedokázal jen tak povalovat, pořád jsem roztěkaný, pořád musím něco dělat. Teď, když jsme na čas uspali Olympic, začal jsem psát druhou knížku.“

Vzpomněl sis na něco, co jsi z předešlé knihy Dávno vynechal?

„Teď píšu velkou knihu o Olympiku. Věnuju se tomu pět až šest hodin denně, mám z toho bolavá záda, ale nedá mi to a pořád se v tom rýpu, protože chci, aby v té knize všechno sedělo. Proto ji dávám i připomínkovat kamarádům.“

Mohl by sis ale, kdybys na to měl letoru, za vydělané peníze a za autorské tantiémy už jen užívat?

„Mohl a nemohl. Životní tempo, do kterého jsem se dostal – k jednomu studiu přibylo časem druhé, k baráku ještě barák, pořád jsem něco přistavoval a rozšiřoval – a najednou zjistíš, že abys to každý měsíc všechno uplatil, musíš vydělávat poměrně značné částky. Teď tedy přemýšlím, jak se toho pomalu zase začít zbavovat. Studia moc neprosperujou, v barácích taky nemůžu být ve všech najednou. Navíc cítím odpovědnost ke své ženě, která je mladá a jednou to všechno bude muset utáhnout sama.“

Ještě jsme zapomněli na podstatnou položku důchodu. Kolik ti dávají?

„Průběžně se to zvyšuje. Teď nějak kolem třinácti tisíc.“

Foto: Isifa

Marta Jandová se potatila, živí se jako úspěšná zpěvačka

Olympic letos slaví neuvěřitelných padesát let existence. Obejdou se oslavy tentokrát bez vyhlašování, že už doopravdy končíte, jak jste tím proslulí?

„My jsme to zase tolikrát neprohlašovali. Dvakrát. A mysleli jsme to pokaždé vážně. Těžko se to vysvětluje nezúčastněným, ale když má muzikant přestat, najednou mu to v životě hrozně chybí. Snad jako kdyby mu najednou došel kyslík. Nebo neměl přísun jídla. Prostě zásadní věc, bez které nemůže existovat. A to je i muzika. Po roce a půl už se to nedalo vydržet.“

Proč jste ve výroční rok kapelu uspali?

„Objíždíme jen nějaké festivaly, ostatní hraní jsme si zakázali kromě deseti koncertů procházky historií kapely v Malostranské besedě v Praze. Tam zaznělo dohromady dvě stě písniček! Díky tomuhle cyklu dnes Olympic hraje líp než kdy jindy, protože na každé z těch vystoupení dva týdny zkoušíme. Jen kvůli tomu jednomu vystoupení pro sto padesát lidí. Ale naštěstí z každého vznikají cédéčka i DVD. A někdy od září o nás uslyšíš až moc.“

Kapela má jedno kulaté jubileum, ty osobně druhé, a to za pár dnů. Gratuluju! Jak se cítí sedmdesátiletý rocker?

„Budeš se možná divit, ale výborně. Myslel jsem si dřív, že v sedmdesáti letech to bude katastrofa, ale dá se to. Až na nějaké ty stařecké choroby, jako je vysoký cholesterol a krevní tlak, které musím snižovat prášky. Naopak se mi o dioptrii zlepšil zrak. Měl jsem minus tři a půl, mám dvě a půl dioptrie. A na čtení brýle sundávám. Trápila mě ještě jedna věc, křeče v lýtkách, kde mi cholesterol ucpal cévy. To byl hlavní důvod, proč jsem přestal kouřit.“

Ty jsi přestal kouřit?!? Kdy?

„Před pěti lety. Nadobro. Považuju to za velké vítězství. Říkám si, jaký jsem frajer.“

Foto: Isifa

Rodina dělá Petru Jandovi jen radost

Ale co na to ten tvůj krásný hluboký chraplavý baryton?

„Ještě s dovolením dopovím to předešlé. Dnes jsem hrál tenis a poprvé jsem nedostal křeč. – Hlas? Hlas se mi v důsledku toho zlepšil. Je čistý, nezachraptělý a vrátil se mu rozsah.“

Sex, drogy a rock´n´roll – a on z toho k stáru někdo může vylézt takhle zdravý? Je to možné?

„No, pravda, my jsme tomu v devadesátých letech dávali hodně na frak.“

Až v devadesátých? Ne v mládí, v šedesátých, sedmdesátých letech?

„Co se tady dalo v té době pít, prosím tě? Kde? Teplej Müller Thurgau z flašky v autě, to člověku ani nechutnalo. Kdežto v devadesátých letech tu bylo, na co sis vzpomněl. Tak jsme řádili. Zpětně si myslím, že to bylo hodně z radosti, že jsme zase spolu. Výsledkem je jeden vyléčený alkoholik v kapele, který se nesmí dotknout chlastu.“

A až na křeče v lýtkách zdravý kapelník.

„Já jsem z toho začal zavčas couvat, když jsem viděl, kam to vede.“

Takže rozum do hrsti? Žádný div, kolem tvého života obcházela smrt až příliš často a v době, kdy tam ještě neměla co dělat. Vzala ti syna, manželku… Co sis říkal, když ty rány přicházely?

„To se ani nedá slovy postihnout. Něco šíleného! Přitom nahuštěného do poměrně krátkého období tří čtyř let. Nikdy bych si nepředstavil, kdybych to neprožil, že smrt syna může znamenat pro člověka takové trauma. V té své knize to popisuju tak, jak bych to asi nikdy nedokázal vyprávět.“

Přitom o Jandových se ví, že mají bytelné genetické kořeny. Tvoji rodiče tě přece ničím podobným nezaskočili.

„Ne, maminka tu byla do devadesáti, otec do čtyřiaosmdesáti a tatínkova sestra se dožila dokonce šestadevadesáti. A ještě v devadesáti měla milence. Taky jediné narozeniny, na které se opravdu těším, je moje stovka.“

Foto: Isifa

Vedle mladé ženy rocker vyloženě mládne

Teď se to na nás pohrne, jeden rockový sedmdesátník za druhým – McCartney, Jagger, Richards, všichni tihle praotcové. A stále aktivní. Není to paradox?

„Nepřijde mi to tak. Je třeba si uvědomit jednu zásadní věc. Ve vážné hudbě se nad sedmdesátiletým violoncellistou nebo dirigentem nikdo nepozastaví. Rock je mladá disciplína, ale teď i on dospěl a na jevišti budeme vídat stále víc sedmdesátníků. Lidem to taky, jak je vidět, vůbec nepřekáží. Na Stouny přijdou desítky tisíc lidí, kdežto mladá kapela se může jít vycpat. Nebo koukat, jak se to dělá v sedmdesáti.“

Je v těch desítkách let nějaký bod, za kterým už se muzikant, skladatel nevyvíjí k lepšímu, a pokud výkonnost přímo neklesá, stagnuje?

„Vyvíjet k lepšímu se to už nemůže. Samozřejmě, čím jsem zkušenější, tím toho takzvaně víc umím. Ale důvody, proč už to není takové, jako když jsem se to čerstvě naučil, jsou pádnější. Jsem stále podělanější, abych někde něco neukradl. Nechtěl bych se dožít, aby se o mně říkalo, že na stará kolena kradu. Taky kvůli rodině už nemám na skládání tolik času. A konečně třetí, hodně významný důvod: není motivace. Něco složím, nahraju, vydám – a on si to stejně nikdo nekoupí. Nejsem v tom sám, se stejným problémem se potýkají i mladí muzikanti. To je průšvih digitálního věku, než si všechen kal, který zvířil, časem sedne.“

Říkáš si občas, jak to uteklo? Ještě nedávno byla v hitparádách Želva – a dnes je ti sedmdesát.

„Uteklo to šíleným způsobem. A brzdíme to každý, jak nejlíp dovedeme. Ne že by to byl hlavní důvod, proč je plodím, ale mně v tom hodně pomáhají moje děti. Teď se narodí Rozárka a já se na ni hrozně těším. Snad nejvíc ze všech svých dětí.“

Rozárka? Takže vysněného kluka ses zase nedočkal?

„Nedočkal. Ale to není žádný problém. Teď už mám na děti čas, můžu si s nimi hrát, což mě ohromně baví a umím to, ale dříve to prostě nešlo. Syna Petra i dceru Martu jsem o tohle ochudil, tak to splácím aspoň svým nejmladším.“

Foto: Archiv Petra Jandy

Anežce se zanedlouho narodí sestřička Rozárka

Sedmdesátiletý tatínek, to není jen tak...

„Taky musím říct, že ve mně docela hrklo, když bylo jasné, že se to povedlo. S tou naší malou, dvouletou Anežkou je úžasná komunikace a já už se teď nemůžu dočkat Rozárky.“

Není to ale pro muže v pokročilém věku útok na jeho zavedené zvyklosti, na jeho soukromí?

„Opravdu mně to nevadí. Když jsem měl v pětadvaceti letech syna a on mě budil, byl jsem naštvaný a nevrlý. Dneska mi to vůbec nevadí. Před třemi dny jsme měli holčičku nemocnou, v noci začala plakat a já se zvedl a jelo se na pohotovost. Bez debaty, kdežto před lety bych s tím měl velký problém. A dnes ráno jsem vezl její ranní moč do Thomayerovy nemocnice. Zase bez reptání. Šest hodin spánku mi ostatně stačí už léta a k nim i úchylka v podobě jedné hodiny spánku odpoledne. Tu když si nedám, jsem špatnej. Po ní naopak, jako když mě poleje živou vodou.“

Kde se v tobě bere tendence ke stále mladším partnerkám, dnes už vlastně ve vnoučecím věku? Je v tobě odedávna, nebo vyvřela až s věkem?

„Já bych řekl, že v tom nejsem sám, jen si myslím, že jako jeden z mála na to mám i odvahu. A taky sebevědomí. Všichni chlapi chtějí v padesáti mladou holku. Jenže se bojí své staré, bojí se okolí. Když má mladou ženskou rocker, je to oukej. Když jsi ale v padesáti soustružník a zamiluješ se do dvacetileté svačinářky, je to průšvih. Mně to projde, jemu ne.“

Nehrozí ale nebezpečí, že se to i proti odvážnému a sebevědomému rockerovi obrátí?

„Já jsem v manželství spokojený tak, jak jsem nikdy nebyl. Moje žena mi dává neustále najevo, jak mě má ráda, a dokazuje mi to. Rozumím si s ní, není mezi námi žádná bariéra daná rozdílem generací. Nemá chuť chodit se někam bavit, je ráda se mnou. Hodně si povídáme, ani moc nekoukáme na televizi, chodíme na procházky...“

Jen jestli jsi v rozpuku vztahu takhle nemluvil i o předešlé ženě – a pak ty konce…

„Ne, to bylo od začátku jiné. Pokazilo se to sňatkem, a narozením děťátka se to ještě přihoršilo. Jedno i druhé máme s mojí současnou ženou úspěšně za sebou.“

ynezorPumanzeSaNyknalC