Pravidla fungující rodiny

Svět by se bez pravidel změnil v chaotické bludiště – stejně jako rodina. Rozpis úklidu nebo nákupu jasně stanovuje, kdo ze členů rodiny je s činností na řadě, určitá hodina oběda nebo večeře dává šanci sejít se u stolu pospolu. Dětský rozum sice nechápe, jaký to má smysl, ale rodičovský pud velí jasně. Jsou za své potomky zodpovědní, mají je rádi pod kontrolou a celkově touží po příjemném a bezpečném domovu.

Jeví se to jako jednoduchá metoda, jenže pravidla jsou od toho, aby se porušovala, bude v první řadě křičet ten, který by je měl dodržovat především – váš vzpurný potomek. Než si tedy ta nějaká svá určíte, berte na vědomí, že:

Musíte jít příkladem. Očekávat od dětí, že po sobě budou uklízet, i když jejich rodiče se k tomu sami musí nutit, je trochu utopie. To samé např. se skleničkou vína před řízením auta u těch starších nebo mlžením ohledně doby návratu domů. Proto když odcházíte, řekněte jim, v kolik asi myslíte, že zachrastíte klíčem v zámku atd. Ukažte, že sami pravidla dodržujete – bez výjimky. Co ale dál, když z vaší strany dojde k porušení řádu?

„Samozřejmě i rodiče jsou jenom lidé, a tak i jim se občas stane, že daná pravidla nedodrží,“ popisuje psycholožka Jitka Bukáčková. Zároveň upozorňuje na chování těch nejmladších. „Dítě velmi citlivě vnímá naše chyby. Dokonce v naprosté většině jsou děti naši největší kritici, a tak pokud před nimi chci svoji roli dospělého uhájit, měla bych umět přiznat i chybu – porušení pravidla. Chybovat je lidské a rozhodně to není žádná slabost. Slabostí se stane pouze v případě, pokud si ji nedokážu připustit a přiznat se k ní.“

Nechte mluvit rozum. Čím starší dítě je, tím méně pravidel by mu mělo být přiřčeno, aby si zvyklo na nezávislost a později pouze slepě nenásledovalo rozhodnutí ostatních. Zároveň mu zalichotíte, když ukážete, že jeho názor pro vás není pouhým plytkým vzdorem vůči autoritě. Pokaždé mu dejte prostor se vyjádřit.

Trest je od toho, aby si dítě uvědomilo svůj vážný přečin, a uděluje se až poté, když selže smírné jednání. Na druhou stranu je dlužno dodat, že provinilý člen rodiny by se díky vědomí potenciálního omezení mohl chytnout za nos a chybu včas uznat. Doporučení jsou v tomto případě následující:

Kárná opatření ukládejte pouze za konkrétní provinění, ne jen tak pro špatnou náladu. Vše musí mít svůj důvod! Bez něj dítě nepochopí souvislosti. Racionální přístup vypadá tak, že se hříšníkovi odeberou výhody za předpokladu nesnížení jeho důstojnosti a určí se přesná „doba výkonu trestu“. Záměrné protahování může vést k obrannému, hrdinskému postoji a dalšímu nevhodnému chování. Jak postupovat dál?

„V naprosté většině má mít trest výchovný efekt. Dítě si má uvědomit svoji chybu,“ dále vysvětluje Mgr. Jitka Bukáčková. „Ovšem pokud se dítě ,zasekne‘ a vzdoruje, měl by si pro změnu dospělý uvědomit – od toho je přece dospělým člověkem – že se v dítěti něco děje. Každý takový vzdor se stává obranou. Trest se zřejmě dotkl citlivého místa v dětské psychice. A v tom případě přestává vychovávat, spíše nutí človíčka do opozice. Pak je to hra ,kdo s koho‘. Kdo vydrží víc? Rodič, či dítě? Jednoznačně rodič by měl být ten, kdo ustoupí a přehodnotí účelnost trestu. Není to snadné, pro většinu rodičů je jednodušší trvat na svém, ovšem výchovnější a účelnější je místo neefektního trestu vysvětlování a zase jenom vysvětlování,“ uzavírá odbornice.

A jak vychováváte své děti vy?