Příběh 42leté Zdeny: Jak jsem přišla k vysněnému dítěti

„Děti jsem vždycky chtěla mít před třicítkou,“ začíná vyprávět svůj příběh Zdenka. Je to energická ženská, která pracuje jako ředitelka velkého hotelu. „Jenže nejdřív jsme s tehdejším přítelem neměli peníze a já nechtěla svého potomka přivést do domova, kde nebudeme mít možnost koupit, co je potřeba,“ vypráví a doplňuje, jak tehdy kromě práce manažerky v reklamní agentuře vzala ještě druhou práci překladatelky. Partner v té době studoval, ale práci měl také. „Když to o rok později vypadalo, že bychom mohli být zajištění, přišel můj tehdejší partner nakonec s tím, že se ještě na otcovství necítí,“ klopí oči Zdenka. Jí bylo 27 a jemu 31 let. Rozešli se.

Sebrat se ve věku, kdy se od vás očekává rodina, a odejít od muže, chce rozhodně odvahu. A také kuráž ustát tlak okolí. Zdenka se tehdy hodně upnula na práci. „Pracovala jsem i o víkendech, a kupodivu mi to nevadilo. Svůj sen o rodině jsem v sobě zatlačila hodně hluboko a snažila se tím netrápit. Člověk nemá totiž moc chtít, to pak nikdy nevyjde,“ mluví o své zkušenosti. Další čtyři roky tak byla bez partnera. A když už jí přátelé i rodiče nemilosrdně naznačovali, že by měla NĚCO udělat, rozhodla se pro radikální řez.

„Přihlásila jsem se na konkurz na manažerku horského hotelu, a vyhrála jsem,“ popisuje velkou změnu Zdena. Čekalo ji totiž okamžité stěhování z velkého města do hor. Ale nezaváhala. Potřebovala odejít a začít zcela znovu. Tehdy ani netušila, kolik dobrého jí odvaha a právě Krkonoše přinesou. „V hotelu jsem se seznámila se svým manželem, který tu pracoval jako kuchař,“ usmívá se dnes už pět let šťastně vdaná Zdena.

S krásným vztahem se znovu přihlásila její touha po miminku. Partner proti nebyl a všechno vypadalo nadějně. Oba proto očekávali, kdy UŽ!? Jenže měsíce ubíhaly a čáp jako by se jim vyhýbal. „Zkusila jsem snad všechna možná doporučení: zhubnout, začít cvičit speciální uvolňovací cviky, zdravě jíst, hodně spát. Pak jsem začala navštěvovat léčitele: jeden mi naordinoval bylinkové kapky, druhý zase čaje. Zkoušeli jsme snad všechny polohy světa, i odjet na dovolenou. A stále nic,“ popisuje Zdenka. Biologické hodiny už dávno odtloukly své.

„Po všech alternativních způsobech jsme po poradě s mým gynekologem navštívili centrum asistované reprodukce. Tady jsem po několika vyšetřeních absolvovala umělé oplodnění,“ říká Zdenka. V tomhle období prý oba prožívali partnerskou krizi. „Přece jen jsme se na náš problém hodně soustředili a nemluvili jsme o ničem jiném, což nedělalo dobrotu. Jenže ono to ani jinak nešlo, jste v tom až po uši. Navíc samotná vyšetření se dotkla Pavlova mužství,“ popisuje Zdena a nechce se k tomuto období moc vracet. Hodně se hádali, on pil, ona brečela. Nakonec jim pomohla práce. On se stal šéfkuchařem, ona ředitelkou. Krizi nakonec zvládli: chtěli zkrátka být spolu.

„Umělé oplodnění nepřineslo výsledky. Ale jeden záchvěv naděje se konal. Když jsme se rozhodli pro koupi domu, otěhotněla jsem přirozenou cestou,“ pokračuje ve vyprávění svého příběhu Zdenka. Týden žili v radostné naději, ale bylo jim už skoro čtyřicet, takže věděli, že stát se může cokoli. Po týdnu musela Zdena na kontrolu, která prokázala, že se plod nevyvíjí, jak má. Následoval potrat. A také rozhodnutí o adopci.

„Nechtěli jsme už na nic čekat a okamžitě jsme o adopci zažádali,“ dodává Zdenka. Jaké martýrium úředních povinností museli absolvovat, si ani ve snu nepředstavovala, ale vzhledem ke všem předchozím zkušenostem už prý byla schopna podstoupit snad všechno. „Potřebujete mnoho dokumentů, absolvujete nespočet pohovorů, ale i testů, včetně psychologických. Když se mě ptali, kdo z nás dvou bude při výchově ten přísnější, chtělo se mi křičet. Jak to mám sakra vědět? Já nikdy rodič nebyla!“ doplňuje Zdena a chvěje se jí hlas.

Později pak dodává: „Celý proces žádosti vás prověří až do morku kostí, odhalit musíte, i co o sobě pomalu ani nevíte, a nezbývá vám než doufat, že to bude k něčemu dobré,“ odhaluje s tím, že v téhle fázi jejich manželský vztah tlak ustál, dokonce je možná i posílil.

Od žádosti o adopci uběhl více než rok. „Začali jsme přestavovat dům, a tak se na nás starosti jen valily. Kdo zažil, pochopí. Ve chvíli, kdy jsme byli s rekonstrukcí asi v půlce a žili jen v jedné místnosti, zazvonil telefon, a na druhém konci se ozvalo: Přijeďte!“ dojatým hlasem popisuje nejhezčí chvíle v životě Zdenka. Když prý nastupovala do auta, klepala se jako osika. Ona, ředitelka hotelu, která musela za všech okolností zachovat klid a chladnou hlavu. „Byla jsem úplně rozsypaná. Nečekali jsme, že to bude tak rychlé. Sen byl už tak blízko, a já se bála, že to zase nevyjde. Že my to štěstí mít nebudeme,“ mluví a v očích má slzy.

O pár hodin později jí do náručí dali ani ne ročního Davídka. „Ten okamžik si budu pamatovat do smrti. Jeho malé ručičky i veselá očka, která na nás s manželem pomrkávala. Uvědomila jsem si, že můžete být třeba ředitelem zeměkoule, mít hromadu peněz a cestovat na Bahamy, ale úplně nejvíc ze všeho jsou v životě děti. Ten pocit, že jste skutečně užiteční a někdo vás potřebuje,“ vyznává se. Dnes má Davídka doma půl roku a září štěstím. A na závěr dodává: „Všechny útrapy stojí za to, aby vám někdo říkal MAMI.“

Tip redakce:O tom, jak po mateřství toužila nemocná Jarka, si můžete přečíst v článku Příběh Jarky: Revma mě málem připravilo o dítě. Stejně poutavý je i Neobyčejný příběh statečné matky.

Co si o tom myslíte? Je i pro vás dítě to nejdůležitější v životě? Dokázali byste ho adoptovat?