Příběh čtenářky Katky: Šikanovali mě a já mlčela!

Katčiny problémy začaly už v první třídě. S ubližováním od okolí se setkala poprvé v šesti letech ve folklórním kroužku. Tehdy začal kolotoč pádu jejího sebevědomí. Ze zájmového kroužku brzy odešla, ale situaci to nevyřešilo. Na základní škole jako by děti vytušily její nejistotu. Začaly ji deptat drobnými posměšky. Skvělá hráčka míčových her a kapitánka družstva ve vybíjené už ve čtvrté třídě neuměla ani chytit balon. Katka totiž přestala věřit svému tělu. Terčem posměšků byla v té době zejména její hodně štíhlá postava.

Toužila jít na osmileté gymnázium, od kterého si slibovala konec opovrhování a nový život. Situace ale začala být na pováženou už ve druhém ročníku, kdy si kluci ze třídy všimli, že Katce jako jediné ze třídy ještě nerostou prsa. Celý další rok byla terčem zraňujících, rádoby vtipných poznámek na toto téma. I přes urážky a posměšky si Katka stále ještě uchovávala svou bezprostřednost a upřímnost. Dokázala ještě každému říct, co si o něm myslí.

Jednou se zastala spolužáka, kterému bylo také ubližováno. Jaké bylo její rozčarování, když se k ní i onen kluk otočil zády ve snaze zalíbit se třídním oblíbencům! Čtyři další roky pak denně slyšela jen velmi vulgární a sprosté urážky právě od něj. Ostatní dělali, že nic neslyší, anebo se k němu se smíchem přidávali.

O tom, co se ve škole děje, se Katka snažila mluvit se svou matkou, ale nedokázala nikdy přiznat, jak je to vážné. Tvářila se statečně, jako by to dokázala všechno zvládat, ale zatím se pod nátlakem spolužáků doslova hroutila. Svěřila se školní výchovné poradkyni, a ta věc „vyřešila“ tak, že uspořádala ve třídě „anonymní“ přednášku o tom, jak je šikana špatná. Výsledkem bylo, že se útoky stále stupňovaly.

Další rok dostaly děti novou třídní učitelku. Kateřina doufala, že by jí mohla pomoci, neboť měla ve třídě značný respekt. Když ji Katčina matka informovala o letitém problému se šikanou, její reakce ale byla, že ona sama prý také byla na gymplu šikanovaná, že si těch dotyčných nemá Katka všímat. To že prý pomůže.

Po pěti letech stresující šikany ale Katka věděla, že nic takového nepomůže. Sama to vidí takto: „Je smutné, když se učitel, ten silný, který má pomáhat, mstí na dětech proto, že sám si prožil stejné utrpení. Šikana ustala jen na poslední čtvrtletí, když jsem se tiše při hodině rozbrečela, a ten, kdo to způsobil, mě viděl. Možná mu v tu chvíli došlo, že to přehání, a na nějakou dobu přestal. Ozval se znovu až v den vyhlašování maturitních výsledků.“

Přes všechno utrpení Kateřina zdárně odmaturovala a dostala se na vysokou školu. Tam je konečně šťastná. „Můžu si říkat před třídou své názory, chodit oblečená jakkoli, být hubená, poslouchat jakoukoli hudbu, nikomu to nevadí. Už si zase ráda i zahraju míčové hry.“

Až dva roky po maturitě přišla Katka na to, co tehdy měla udělat. „Měla jsem to říct našemu fyzikáři. Byl poslední dva roky našeho studia zástupcem ředitele. Všichni kluci z něj měli vítr, a mě měl rád. Vím, že ten by jim udělal ze života peklo, došlo by na kázeňské tresty, pohovory s rodiči, na cokoli, co by je zastavilo. Ale tenkrát mě to nenapadlo. Teď už s tím nic neudělám a jediná věc, kterou můžu udělat, je – nedopustit, aby se to stalo mým dětem."

Přesto, že se nyní Katka pohybuje v tvůrčím a příjemném prostředí, je jisté, že si s sebou trauma samoty a ponižování v kolektivu ponese po zbytek života. Lidé s podobnou zátěží často řeší nahromaděné problémy s mnohaletým odstupem s pomocí psychologů nebo psychoterapeutů. Mnohdy bojují s nízkým sebevědomím, což se může odrážet v lásce i v jejich zaměstnáních...

Ponaučení je, nenechat se zastrašit prvním neúspěchem při žádosti o pomoc a netrpět v klidu do konce školní docházky. Hledat možnosti, kdo ještě další by z dospělých mohl pomoct, protože účinně zakročit proti šikaně může jedině autorita!

A co, milí čtenáři, setkali jste se či někdo z vašich blízkých se šikanou? A jak jste se s ní vypořádali?