Hlavní obsah

Příběh paní Boženy: V 60 letech se dostala z ústavu

Foto: archiv

Míra mentálního postižení umožnila paní Boženě celkem bezproblémový přechod z ústavní péče do režimu chráněného bydlení

Téměř čtrnáct tisíc lidí s různými druhy postižení žije u nás v ústavech. To by se teď mělo změnit jejich postupným začleňováním do běžného života zdravých lidí. Podívejte se, jak se tím změnil život paní Boženě, která rok žije v chráněném bydlení.

Článek

V Čechách se naplno rozjíždí transformace sociálních služeb, jednou její důležitou složkou je, že ústavní způsob života nahrazuje chráněné bydlení, ve kterém se služby sociálních pracovníků – asistentů využívají individuálně. „Projektu se účastní 32 ústavních zařízení ze všech krajů ČR, která poskytují služby asi 3800 lidem s postižením, kteří získají možnost využívat bydlení a služby v normálním prostředí,“ zpřesňuje Mgr. Milan Šveřepa, vedoucí Národního centra podpory transformace sociálních služeb. Mezi prvními, kteří opustili ústav, aby se přiblížili běžnému životu, je i paní Božena (61) s mentálním postižením, zhoršenou schopností učení.

Dlouho žila v rodině a starala se o ni maminka. (Že je péče o postižené dítě pro matky velmi těžká, se můžete dočíst i v tomto našem článku. Navíc muži v této situaci často neobstojí a partnerku opustí. O tom více zde.) Maminka ale zemřela a opatrovníkem se stala její sestra. Ta paní Boženu umístila v ústavu pro mentálně postižené ženy v Nové Horce. „Paní Božena neumí číst, psát ani počítat. Ale vnímá pěkné věci. Umí se radovat a při troše trpělivosti se dokáže naučit určité rituály,“ říká Radmila Řeháková, vedoucí chráněného bydlení Slovanská Nový Jičín.

Postel plná pokladů

Postižení jsou sice jiní, nezapadají do kolonek standardu, ale mají své pocity a touhy. V ústavu se paní Božena verbálně nevyjadřovala, vypadalo to, že vůbec nemluví.Nebyl tam čas objevit způsob komunikace, který by nezatěžoval pracovníky a byl pro ni přijatelný. Patřila k „problémovým“, protože věděla, co chce, pamatovala si to ze života s matkou. Ale její zvyky z minulého života byly brané jako zlozvyky. Například v posteli si schovávala, co jí bylo milé a cenné – obrázky z časopisů, oblečení, hračky, někdy tam ale přihodila věc, která jí nepatřila. A to byl pochopitelně problém.

Sama chtěla rozhodovat aspoň o drobnostech, kterými je například, jaký přívěsek si vezme, jestli si dá k snídani kakao, nebo bílou kávu, kdy půjde na vycházku ven. Jenže v ústavním prostředí silně vnímala všechna omezení, a ta ji vedla k celkové rezignaci a apatii.

Foto: archiv

To, že je na všech mentálně postižených lidech vidět jejich handicap na první pohled, je zažitá mýlka velké části zdravé společnosti

Když přijde svoboda

Odchodu z ústavu předcházel simulovaný režim chráněného bydlení. Paní Božena a další vytipované ženy nacvičovaly běžné denní situace za přítomnosti asistenta. Jak ráno zajít do obchodu, nakoupit na oběd, uvařit, vyprat prádlo v pračce, vyžehlit. Nacvičovala se jízda autobusem, nákup oblečení. „Maličkosti, ze kterých se zdravý člověk už ani neumí radovat, protože si samozřejmost neuvědomuje. Ale pro ženy z ústavu bylo nač se těšit,“ říká Radmila Řeháková, vedoucí chráněného bydlení. Pozitivní zážitky je navíc motivují k rozvíjení jejich schopností.

„Člověk žijící na svobodě si těžko představí, jaký úžasný pocit je vykoupat se, když na to máte náladu, a ne ve stanovený den a hodinu. Nebo se obléknout, jak to sám cítí, a ne do předem připraveného oblečení někým jiným," potvrzuje skutečnosti ústavního života Radmila Řeháková, která dříve v ústavním zařízení pracovala. V chráněném bydlení o sobě postižený člověk víc rozhoduje.

O chráněném bydlení říká Radmila Řeháková: „S náležitou podporou mohou lidé s postižením žít v běžných domácnostech, převzít odpovědnost za svůj život a zvládat péči o sebe a domácnost tak, jak to dělají ti, kdo v ústavech nežijí. Mohou chodit do zaměstnání, pěstovat své záliby nebo se stýkat s přáteli z okolí.“ Samozřejmě je důležitá i vstřícnost okolních lidí „Máme štěstí, že jsme se v okolí nesetkali s negativním přístupem k našim klientům,“ oceňuje Radmila Řeháková.

Velké pokroky přišly brzy

Paní Božena nyní v chráněném bydlení sdílí pokoj s druhou postiženou ženou a je mezi nimi nekonfliktní vztah. Má tam své obrázky, nikomu nevadí, že si do postele dává své vzácnosti. Pozitivní je, že má teď mnohem víc soukromí. V témže domě bydlí dalších deset invalidních osob ve třech bytových jednotkách.

Paní Božena se naučila opatrovat peníze a účtenky a ví, že patří do peněženky, ve které má i částku 200 korun. Bez asistentky nenakupuje (neplatí), ale nákup naplánují společně. Svým osobitým způsobem dává najevo, jak velkou radost jí dělá vaření oběda, i když velkou část práce zatím vykonává asistentka. Je přece prima ochutnávat během vaření. Za svůj si vzala (a je na to náležitě pyšná) každodenní úklid kuchyně a společných prostor. Pochvala jí dělá radost a motivuje ji k vylepšování jednotlivých úkonů.

Nakažlivý smích

Největším přínosem je to, že Boženka začala mít své koníčky. Má ráda písničky ze 70. let, nejvíce Milana Chladila. Naučila se sama spouštět CD přehrávač, aby mohla poslouchat melodie. Má ráda psy, sbírá jejich obrázky, pozoruje je venku. Začala pečovat o květiny. Tohle třeba v ústavu vůbec nepřícházelo v úvahu. „Má osobitý smysl pro humor a nakažlivý smích. Umí se zasmát sama sobě i vtipu asistentky,“ zakončuje Radmila Řeháková.

A jaký názor máte vy na začleňování postižených lidí do běžného života? Nebo si myslíte, že patří do ústavu?

ynezorPumanzeSaNyknalC