Hlavní obsah

Příběhy psích handicapů

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Dát ho pryč kvůli nemoci? Ne!Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Reklama

Během předlouhé historie, kdy se psi stali pověstnými nejlepšími přáteli člověka, začali postupně trpět i mnohými chorobami, stejnými jako my. Přesto o ně mnozí majitelé dál trpělivě pečují a najdou se i lidé, kteří se ujímají různě postižených psů a snaží se jim co nejvíc zpříjemnit život.

Článek

Katka si štěně anglického setra zamilovala na první pohled. Představa, že by ho majitelé mohli nechat utratit kvůli tomu, že se narodil hluchý, ji vyděsila. „Ale chápu - mají poměrně velký chov a ostatní psi vycítili jeho handicap, takže byl neustále obětí ‚šikany', proto ho museli dát pryč," vysvětluje. Zájemci o hluchého loveckého psa se ale pochopitelně zrovna nehrnuli. I u rodičů, s nimiž Katka stále bydlí, narazila: Když už psa, tak proč ne zdravého? Nebude se moct vycvičit, jakmile někde chytne stopu, tak se ho nedovoláme... atd. Nakonec si ho přesto prosadila. „Aran jakoby pochopil, že jeho osud byl na vážkách. O to víc se raduje ze života, celou naší rodinnou ‚smečku' bezmezně miluje. Vůbec nelituju, že jsme se ho ujali," líčí s horlivým zaujetím Katka.

Hluchý Aran překypuje vitalitou

Radila se s odborníky, jak mu zajistit alespoň elementární výcvik. Ukázalo se, že příroda Aranův handicap spravedlivě kompenzovala ohromnou učenlivostí a poslušností. „Naučil se poslouchat na povely pomocí pohybů rukou. I venku ho mohu běžně pouštět díky tomu, že jsem mu pořídila speciální obojek s elektronickým signálem. Samozřejmě v lese si netroufnu ho nechat bez vodítka, ale i tak si procházky užijeme," popisuje Katka soužití se svým setrem. Popuzují ji názory některých lidí, podle kterých by takto postižené zvíře mělo být hned utraceno. „Myslím, že takový člověk neumí pochopit, že svět není jen pro zdravé a silné, ale že je třeba zachovat si dostatek citu, i když to nemusí být vždycky ta nejjednodušší cesta," zdůrazňuje.

Doga Kamilka má epilepsii

Paní Renata měla dogy celý život. Kamilku si pořídila už v době, kdy by o dogách a svých zkušenostech s nimi mohla napsat knihu. Když Kamilka dostala první epileptický záchvat, byla Renata pochopitelně v šoku. „Nedovedete si představit tu situaci, když se tohle ohromné zvíře najednou začne třást, od huby mu jde pěna, a pak sebou takzvaně sekne. Stalo se to venku na procházce a já vůbec netušila, co to znamená. Nebyla žádný drobeček, takže rozhodně nejde vzít ji do náruče a odnést. Když se probrala, byla jsem tak vyděšená, že jsem sotva došla domů," popisuje počáteční drama Renata. Veterinář po poměrně složitých - a ne levných - vyšetřeních, konstatoval epilepsii. Po zbytek života musela fenka brát pravidelně léky. „Zpočátku jsme pochopitelně měli strach, jak to zvládneme. Ale zvykli jsme si. Ve spokojenosti se Kamilka dožila osmi let, což je u těchto psů docela normální," uzavírá svůj příběh Renata.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Díky pejskovi se můžete i seznámitFoto: samphoto.cz/jiunlimited

Říkáme jí Trojnožka

Když jsem fenku krysaříka Bibi viděla poprvé, a běžela proti mně na chalupě svých majitelů sněhem, vůbec mě nenapadlo, že by s ní něco nebylo v pořádku. Statečně si prodírala cestu závějemi. Teprve pak jsem zjistila, že jí chybí nožička. Druhý den s námi absolvovala túru na běžkách. Pravda, žádné velké sportovní výkony jsme nepodávali. Každopádně Bibi působila, že lepší zábavu nezná.

„Když jí byly tři roky, napadl ji a pokousal velký teriér. Posléze se ukázalo, že je nutná amputace, ale veterinář jí nedával moc šancí, byla na tom celkově špatně. Riskli jsme to, a teď už si ani ona, ani my neuvědomujme, že by jí něco scházelo," vypráví tehdejší peripetie její majitel - a kamarád - Tomáš. Jak dodává, připomene si to jenom, když lidi na ulici kroutí hlavou a říkají „taková chudinka". „Bibi není žádná chudinka. Kromě toho, že je statečná, tak je i zjevně spokojená, naučila se s tím žít a na radosti ze života jí to neubírá," hladí Bibi, která mu hned s nečekanou mrštností vyskočí do klína.

Pes s alergií na maso

Různé typy alergií jsou u psů poměrně časté. Nicméně, když veterinář konstatoval, že boxér Max má alergii na maso, jeho majitelé Radka s Václavem nevěřícně zírali. „Připadalo nám to absurdní. Jako kdyby třeba kráva mohla mít alergii na trávu," vypráví Václav. Ale doktor nám vysvětlil, že to není až tak neobvyklý jev. Díky tomu se už naštěstí vyrábějí speciální granule, které svým složením potřebám takto postižených psů dodávají potřebné množství bílkovin a vitaminů. „Nejsou zrovna nejlevnější, ale je fakt, že se Max zbavil vyrážky, vypadávání srsti, prostě všech příznaků," doplňuje Radka.

Odborně se tomuto problému říká porucha potravinového řetězce. Vyskytuje se zejména u dlouho šlechtěných plemen, k nimž i boxeři patří. Při zmíněné speciální stravě pak byl Max po celý zbytek života v pořádku.

Foto: samphoto.cz/jiunlimited

Psí přítel vám bude vděčnýFoto: samphoto.cz/jiunlimited

Většinu života na inzulinu

Také Iveta neměla tušení, jaké všechny choroby mohou pejsky postihnout. Proto si dodnes vyčítá, jak svojí fenku Týnu plísnila, než zjistila, že příčinou problémů je cukrovka. „Třeba jsem přišla domů, a tam byly všechny květináče s kytkami poražené, jak se snažila z nich vypít vodu. Tím, jak strašně pila, začala se doma počůrávat. Myslela jsem, že to snad dělá ze žárlivosti, protože jsem začala žít s partnerem, takže i pro Týnu se leccos v zavedeném životním režimu změnilo. Teprve když to bylo neúnosné, šla jsem za veterinářem. Ten po martyriu vyšetření zjistil cukrovku. Bylo mi nanic z toho, že jsem ji trestala za něco, za co vůbec nemohla," vzpomíná Iveta.

Dozvěděla se, že se nejedná o zcela neobvyklý případ, že cukrovkou mohou onemocnět nejen psi, ale také kočky. Léčba je od jisté fáze stejná jako u lidí - inzulin. „Do té doby jsem si myslela, že bych nikdy nedokázala píchnout injekci. Ale když je to nutné... Takže jsem Týně skoro pět let dávala injekce den co den, dokonce se to naučila i moje matka, když si ji občas v létě brala na chalupu," líčí své zkušenosti Iveta.

Problém byl, že se doktorům dlouho nedařilo určit správnou dávku, takže Týna občas měla záchvaty, u nichž se obtížně pozná, zda jsou způsobené nedostatkem, nebo naopak přemírou inzulinu. „Navíc byla Týna hrozně žravá, pořád jsme ji museli hlídat. Jednou jsem to zanedbala, takže mi v nestřeženém okamžiku snědla celé dva velikonoční beránky. Ale říkala jsem si, že i lidé s cukrovkou občas nemají vůli dodržovat dietu. Dívala se na mě tak provinile, že jsem se tomu musela smát a šla péct znovu," vzpomíná Iveta.

Reklama

Související témata:

Načítám