Hlavní obsah

Programově nešťastní lidé: Proč se cíleně trápí?

Foto: thinkstock

Jsou lidé, kteří vlastně ani nechtějí být spokojení. Libují si v neštěstí

Pořád je vše špatně, problém střídá problém. Jsou totiž programově nešťastní. Být partnerem, přítelem či kolegou takového člověka je peklo. Proč neumějí být šťastní? A můžou se změnit?

Článek

Vypadá to, že ať se v jejich životě stane cokoli, ať je potká jakákoli příjemná věc, stejně vše skončí pohromou. Jsou to věční negativisté, emoční upíři, programoví nešťastníci, kteří když zrovna žádný problém nemají, tak si ho urychleně vyrobí. A v těch nejhorších případech se ještě dusí závistí vůči těm, podle jejich názoru, „šťastnějším jedincům“.

Proboha proč?!

To je asi první, co vás napadne. Proč se tak urputně snaží, aby nemohli být spokojení? Důvody jsou samozřejmě různé:

  • Snaha upoutat pozornost – vzbuzovat v lidech lítost, ukazovat, jak vy jste na tom dobře, zatímco oni trpí, je dobrý způsob, jak na sebe upoutat pozornost. A pravda je, že dost často to opravdu funguje. Většina lidí se totiž minimálně zpočátku snaží takovým lidem všelijak pomáhat, až po delším čase jim dojde, že je to marná snaha. „Člověk opravdu hledá různé nástroje, jak k sobě přitahovat pozornost, lásku a pochopení. Pokud se dítě naučilo, že láska a přijetí přijde jedině přes nějaký problém, pak si je budou vytvářet i v dospělosti. Přítomnost problému je pro ně vlastně zárukou toho, že přijde zájem,“ vysvětluje kouč partnerských vztahů Aleš Kalina.
Foto: thinkstock

Život s věčnými negativisty bývá peklo

  • Nápodoba – další možností je i to, že takové chování daný člověk jednoduše okoukal v dětství od svých rodičů. Pokud byli stále s něčím nespokojení, vymýšleli, proč něco nejde, proč se nedaří, je dost pravděpodobné, že to jejich potomek bude mít v dospělosti stejně. „Minimálně nějaký čas, protože přece rodiče mají vždycky pravdu, tedy alespoň do určité doby. Takový člověk buď může pokračovat v linii svých rodičů, nebo ho to nakopne a bude to chtít změnit,“ říká psychoterapeutka Lucie Horníková.
  • Nízké sebevědomí – možná v dětství slýchali, že nejsou moc dobří, že jiní jsou lepší. A došli k přesvědčení, že nestojí za nic, že jednoduše nemají právo na trochu místa na slunci. „Takoví lidé na sobě obvykle hodně makají, dřou víc než jiní, ale stejně jim nic není dobré,“ popisuje Aleš Kalina.
  • Velké zklamání – to jsou případy, kdy se z vyrovnaných a spokojených lidí najednou stanou negativistické trosky. Bývá to reakce na sled několika zásadních životních zklamání, kdy jim například zkrachuje partnerský vztah, přijdou o práci, mají finanční problémy a k tomu se třeba ještě přidají problémy zdravotní.
Foto: thinkstock

Změnit životní postoj bývá velmi složité, podaří se to málokdy

Co s tím?

V případě, že jde o reakci na životní zklamání, nebývá to tak složité. Většinou jde opravdu jen o dočasný stav a stačí podpora a pomoc okolí.

V ostatních případech je to výrazně složitější, náprava je leckdy v podstatě nemožná. „Je totiž o dost snadnější vymlouvat se na smůlu, na různá negativa a problémy, které ostatní nemají, než se jim postavit a řešit je. Většina takových lidí se tak nikdy nezmění a nikdy nic je nedokáže dlouhodobě, nebo dokonce trvale uspokojit,“ tvrdí Lucie Horníková.

Chce to totiž dost často pomoc odborníka. „Je potřeba lidem z hlavy jaksi vymazat ty chybné vzorce z dětství,“ dodává Aleš Kalina.

Znáte někoho takového?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama