Hlavní obsah

Psycholog Sebastian James: Proč být radikálně upřímní?

Foto: archiv Sebastiana Jamese
22. 12. 2020

Říci bez obalu někomu i nepříjemnou pravdu, vyjádřit svůj názor. Je to upřímnost, nebo drzost? A co je to radikální upřímnost? Právě o tom, co přináší i obnáší, jsme si povídali s psychologem a terapeutem Sebastianem Jamesem.

Článek

Jste opravdu upřímní? Řeknete svému partnerovi, rodině, kolegům v práci nebo kamarádům to, co se vám skutečně honí hlavou a co máte na srdcí? Vyzpovídali jsme psychologa, terapeuta a lektora seberozvojových workshopů Sebastiana Jamese, co nám upřímné jednání může přinést. Právě on je u nás propagátorem učení psychoterapeuta Brada Blantona, který má čtyřicetiletou praxi a je autorem knihy Radikální upřímnost.

Přijde mi, že už od mala se učíme filtrovat, co komu říct, abychom ho nezranili. Kdo neslyšel: Neříkej babičce, že ti to nechutná, vařila to pro tebe... Neříkej to tátovi, protože by ho to mrzelo... Měl jste to v dětství také tak?

Já bych řekl, že jsem byl v dětství moralizovaný velmi podobně. Většina z těchto „doporučení“ mi byla jistě dávána s dobrým úmyslem, aby ze mě vyrostl slušný, bezproblémový člověk a nedostával jsem se do konfliktů. Jenže spolu s vyhýbání se konfliktům jsem se zároveň naučil svoje opravdové emoce a pocity potlačovat a předstírat, že se cítím dobře, i když jsem se dobře necítil.

Kdy poprvé jste narazil na teorii nebo učení o radikální upřímnosti?

S Bradem Blantonem, autorem knížky a facilitátorem prvních workshopů v USA, jsem se poprvé osobně setkal před devíti lety. Zaujalo mě právě, že existuje lepší strategie, jak se vypořádat s konflikty a problémy, než je v sobě dusit a nikomu o nich neříkat. Na vlastní kůži jsem na prvním workshopu zažil, jak dokáže být upřímnost osvobozující a zároveň sbližující. Zejména tehdy, pokud se na ní lidé společně domluví a nedopouštějí se komunikačních faulů.

Bylo pro vás těžké naučit se být upřímný? A na kom jste si to trénoval?

Ono to jde docela samo. To se mi na radikální upřímnosti vlastně líbí, že to nevyžaduje velké úsilí. Nemusíme dělat nic navíc. Nemusíme si ráno o hodinu přivstat a jít běhat. Stejně všichni nějakým způsobem komunikujeme, tak jen můžeme začít komunikovat jinak, přirozeněji, jednodušeji, bez neustálé cenzury a předstírání.

Foto: archiv Sebastiana Jamese

Jak se naučit radikální upřímnosti? Mnoho lidí to zvládlo díky workshopu

Neubližujeme svou radikální upřímností ostatním?

Asi je důležité si nejdříve definovat, co radikální upřímnost je, a co není. Je omyl si myslet, že být radikálně upřímný znamená ostatním lidem sprostě nadávat, bombardovat je svými úsudky, bez přestání vnucovat svoje rady a pak za sebou prásknout dveřmi. To by byla jakási jednosměrná „brutální upřímnost“. To rozhodně není, oč tu běží a dlouhodobě to nikomu nic moc dobrého nepřinese.

Slovo radikální pochází z latinského slova „radix“ a znamená kořen. Jde tedy o jakousi cestu zpátky ke kořenům našeho prožívání, které tvoří naše primární emoce. Jde o to naučit se mluvit otevřeně o tom, z čeho mám strach, za co se stydím, z čeho jsem smutný, co mi dělá radost, a dokonce i o tom, co ve mně vzbuzuje hněv. Téma vyjadřování hněvu bývá zpravidla nejvíce kontroverzní, protože hněv je nejčastěji tabuizovaná emoce.

Můžete uvést konkrétní příklad toho, jak sdělení formulovat?

Typický příklad komunikačního faulu je věta: Můžeš mi vysvětlit, proč pro sobě NIKDY neuklízíš? To ve skutečnosti není žádná otázka, ale pasivní agrese, která z dlouhodobé perspektivy tvoří toxické prostředí. Čistější a upřímnější formulace by byla: Jsem na tebe naštvaná, že jsi po sobě včera neumyl nádobí.

Nebo další z toxických vět může být například: Nechápu, že mě POŘÁD JENOM kritizuješ, je vidět, že si mě nevážíš. A ještě k ní dodat jedovatý přílepek: Jsi stejný jako tvůj táta. Mnohem férovější je říct: Cítila jsem smutek a zranilo mě, když jsi dnes řekl, že ti nechutnalo moje jídlo. Změna stylu komunikace sice ještě nezaručuje řešení těch situací, ale umožní započetí oboustranného léčivého dialogu. V radikální upřímnosti nám totiž jde o to, abychom v komunikaci jenom nezraňovali, ale vlastní zranitelnost také projevili.

Foto: archiv Sebastiana Jamese

Upřímnost vede podle zkušeností k vylepšení vztahů

Spousta lidí ale nechce být upřímná právě proto, aby někomu neublížila. Neměli bychom se tedy ohlížet na city ostatních?

Je přece úplně normální, že se my lidé jednou za čas vzájemně zraníme. Z biologického hlediska není ani možné mít blízké vztahy a citově se nezraňovat. Stejně se to děje, jen o tom nahlas nemluvíme. A to má z dlouhodobé perspektivy většinou mnohem horší důsledky, než si o věcech otevřeně promluvit. Brad Blanton vždycky na tuto otázku odpovídal: „Dovolte si citově zranit svého blízkého a dovolte si být citově zraněni. Ale v okamžicích těchto zranění se neurážejte, neodcházejte, zůstaňte spolu, povídejte si o tom, vyslechněte se, nadále si pomáhejte.“ Podstatou radikální upřímnosti není někoho zraňovat. Podstatou je pročistit staré nánosy, které zatěžují jak jednotlivé osoby, tak i jejich vzájemný vztah. Pokud to umíme, oběma se uleví a ve vztahu znovu vznikne prostor pro to hezké.

Vedete kurzy, které mají radikální upřímnosti naučit jaké jsou první kroky účastníků? 

Na začátku se všichni účastníci zavážou k těmto pěti dohodám: 1. Budu komunikovat maximálně upřímně. 2. Budu ostatní v upřímnosti podporovat. 3. Nedopustím se jakéhokoliv projevu fyzického násilí. 4. O zkušenostech ostatních účastníků budu mimo workshop mluvit anonymizovaně. 5. Budu v komunikaci riskovat více než je pro mě obvyklé. Tyto dohody se uzavírají pouze po dobu trvání workshopu a důležitá je jejich dobrovolnost. Pokud první čtyři na začátku někdo odmítne, nemůže pokračovat v kurzu a dostane zpátky svoje peníze. Ta pátá dohoda je spíš povzbuzením, aby se účastníci nebáli experimentovat.

Následuje poměrně detailní „radikálně upřímné“ představení všech účastníků včetně facilitátora, tedy vedoucího diskuse. Každý řekne kromě svého jména, věku a povolání také přibližný roční příjem, celkovou hodnotu jmění, rodinný stav, sexuální orientaci, jednu věc, kterou by nechtěl, aby o něm ostatní lidé věděli, nejčastější způsob, jakým si v životě sabotuje svůj úspěch či štěstí a jednu dovednost, kterou by se chtěl na workshopu naučit.

To jsou velmi osobní věci. Co je v lidech potřeba „odšpuntovat“?

To slovo „odšpuntovat“ jste použila docela přesně. Už jen díky těmto pěti dohodám a takhle netradičnímu představení vznikne velmi odlišné prostředí, než na které je většina účastníků zvyklá z běžného života. Hned na začátku prolomíme čtyři největší tabu, což jsou zpravidla zdraví, peníze, sexualita a emoce. Tím vznikne skutečně otevřený prostor, kde se dá mluvit o všem. Během víkendu, kdy workshop probíhá, mohou vyhodnotit, nakolik je taková komunikace osvobozující pro duši a uzdravující pro jejich vztahy. Odhození masek zároveň pomáhá proniknout hlouběji v práci na vlastních individuálních tématech. Prostor na to je, skupiny mívají 10–16 lidí. Mnoho účastníků chodí trénovat i na pravidelné večery upřímnosti, které běží v centru Prahy už pátý rok a v necovidových dobách se konají každé dva týdny.

Foto: archiv Sebastiana Jamese

Upřímní se musíte naučit nejen k ostatním, ale i sami k sobě

To musí být zajímavá zkušenost, ale jistě nic snadného. Máte zpětnou vazbu, jestli to mělo následně dopad třeba na vztahy v rodině?

Na intenzivních týdenních workshopech vypráví každý večer jeden nebo dva účastníci svůj celý životní příběh. Mají na to hodinu a jde o velmi hluboký proces, který se v psychoterapii užívá po desetiletí. Celé vyprávění natáčíme na video, aby si ho mohli vzít domů a vybraným lidem jej ukázat. U takového odhalení se člověk někdy trochu zapotí, ale zároveň to otevře cestu novým upřímným rozhovorům s jeho blízkými. Společně pak mohou sdílet své rozdílné pohledy na staré události, které si například každý pamatuje jinak. Na základě nových dovedností z workshopu si některé věci mohou konečně vyříkat. Výhodné je mluvit takzvanou „emočtinou“. Věty typu „Je mi líto, že…“ „Jsem na tebe naštvaný za…“ „Mám strach, že…“ „Stydím se za to, jak…“ „Vážím si tě za to, jak…“

Někdy lidé poprvé v životě srozumitelně řeknou svým rodičům, za co se na ně zlobí a za co si jich váží. Sice se u toho občas trochu pláče nebo křičí, ale výsledkem bývá většinou větší porozumění a sblížení. Člověk se zároveň hodně dozví o dětství a životech těch druhých. Nejdůležitější na tom však je, že se už nemusíte se svými emocemi dál skrývat a získáte zpátky hodně energie a chuti do života.

Foto: archiv Sebastiana Jamese

Upřímnost je přirozená každému, ale časem na ni zapomínáme

Patří upřímnost podle vás mezi vrozené dispozice, nebo jde o povahový rys? A může se jí naučit každý?

Upřímnost je jednoznačně přirozená nám všem. Bohužel časem na ni pod tíhou tlaku okolí zapomínáme. Paradoxní je, že to děláme většinou s dobrým úmyslem. Například chceme někoho ochránit před tím, aby se cítil špatně, nebo chceme předejít hádce. Když se to stane jednou za čas, nic hrozného se neděje. Problém je, když se předstírání, zatajování a lhaní stane naším převládajícím stylem komunikace. Neupřímnost se pro nás pak může stát natolik automatickou, že zapomeneme na skutečnost, že nás také něco stojí. A tato cena je docela vysoká – bez upřímnosti totiž nemůže vzniknout důvěra. A bez důvěry zase nemůže vznikat pospolitost.

Co radikální upřímnost přináší vám osobně? A nebyla chvíle, kdy jste své upřímnosti zalitoval... ale upřímně.

Dala mi hodně. Jednak velké osvobození od stresu, protože si nemusím neustále dávat pozor na to, co řeknu, nebo jak na druhé působím. A ruku v ruce s tím jde i to, že máme s přítelkyní a přáteli velmi hezké a hluboké vztahy. Jak jsem říkal výše, radikální upřímnost není jednostranná záležitost, jde o vytváření prostoru, kde mohou být upřímní všichni zúčastnění, kde se respektují jejich emoce. A právě v takovém prostředí je lidem dobře. Určitě mě upřímnost taky občas něco stála. Občas nějaké peníze a sem tam jsem přišel o pár známých. Ale nic, čeho bych zatím skutečně litoval.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.