Puberťák: Kdy mu dopřát volnost?

Většina problémů během tohoto období se týká rodičovské ochrany, jež je podle odrůstajících dětí přehnaná. Ony přece chtějí dobýt svět, samy ho poznat a vytvořit si vlastní okruh přátel. Rodič by měl respektovat, že jeho potomek po svobodě touží, ale nepřehánět vlastní obavy a předčasně nevytvářet katastrofické scénáře. A odhadnout, kdy je ještě brzy „uvolnit otěže“. Ale také aby zase nebylo příliš pozdě…

Věková hranice v tomhle ohledu se liší. Nechat jet své čtrnáctileté dítě přes víkend tábořit? Dovolit mu přijít z kina až před půlnocí? Nikdy není lehké se rozhodnout. Nicméně přihlížet se má ne ke věku, ale k vyzrálosti. Většina rodičů se domnívá, že dvanáct let je pro jejich potomky vhodným obdobím pro samostatné nakupování, vycházky s kamarády nebo návštěvy kin za předpokladu, že dodrží předem stanovenou dobu návratu. Ta se u starších adolescentů okolo patnácti šestnácti let nejčastěji pohybuje kolem dvanácté hodiny noční. Ale ta „správná“ doba se odhadnout nedá. Disciplínu místo příkazu „Koukej se vrátit do půlnoci“ spíš podpoří upozornění: „Jestliže se nestihneš domů vrátit včas, zavolej mi.“ Stejně ale mnoho rodičů přiznává, že pokojně neusnou, dokud jejich děti neleží v posteli.

Všeobecně o nezávislosti platí, že vyzrálost není kouzlem, které by účinkovalo přes noc. Tak jako vy jste se jí museli naučit, i děti jí přicházejí na chuť pozvolna. I když se dospívající jeví jako rozumná osoba přijímající následky za své činy, v jistých oblastech ještě může být dětinská. Ale to není důvod pro radikální odmítnutí jakéhokoliv nápadu, se kterým přijde. Jen se onen návrh vždy musí objektivně posoudit. Je jasné, že někdy je troufalý, drzý, neakceptovatelný, ba přímo přehnaný. Potom snad ani nemá význam dlouze diskutovat o tom, proč třeba nelze na měsíc odjet do Austrálie za kamarádem z Facebooku, z rozmaru přerušit studium apod. Přesvědčivé „NE“ si každý rodič musí natrénovat, a hlavně obhájit.

Mýlí se však ten, který si myslí, že dospívající děti by neměly mít skoro žádná práva. Bez nich se nikdy soběstačnosti nenaučí. Tuto myšlenku dokonale shrnuje krásná věta v Knize o dospívání autorů Elizabeth Fenwick a dr. Tonyho Smithe: Úkolem rodičů je povzbuzovat své děti, aby se staly dospělými, ne je nutit, aby zůstaly dětmi. Ptáte se, jak to máte udělat?

V každém případě je důležité nechat děti dělat vlastní rozhodnutí, i když by měly „šlápnout vedle“. Nést odpovědnost za následky svého chování jistě patří do života. Malý příklad: Nepořádek v pokoji, ze kterého šílíte. Dítko spěchá na kroužek a nemůže něco najít. Můžete mu pomoci hledat, ale zásadně neuklízejte celý pokoj. To je začátek konce. Chcete přece podpořit samostatnost svého dítěte. Nebo ne?