Když je rodič diktátor a dítě poslouchá, protože musí… Proč přestat řídit každý krok potomka?

Autoritářská výchova, jakkoli vychází z lásky a touhy potomka chránit, brzdí u dětí kreativitu, potlačuje samostatnost i chuť se zlepšovat a neumožní naučit se zvládnout neúspěch, zklamání či kritiku. Extrémně přísní a nekompromisní rodiče často vychovají perfekcionistu bez špetky zdravé sebedůvěry. Kde je hranice mezi důvěrou a vymezenými mantinely a proč je autoritářský styl výchovy stejně kontraproduktivní jako ten přespříliš benevolentní?

Každý rodič si svůj styl výchovy nese již z vlastního dětství – buď napodobuje své rodiče, nebo se naopak usilovně snaží dělat všechno jinak. Tyto přístupy jsou hluboce zakořeněné a často nevědomé.

Autoritářský rodič vyvíjí nepřiměřený tlak, je zaměřen na výsledky, neustálý dohled, potřebuje mít nad dítětem moc, hlídá každý jeho krok. Používá častěji tresty než pozitivní povzbuzení, což sice může vést k poslušnosti, ale nikoli k vnitřní motivaci a už vůbec ne ke spokojenosti a emoční pohodě dítěte. V autoritářských rodinách nefunguje otevřená komunikace a vzájemný respekt.

„Autoritářská neboli kontrolující výchova znamená, že rodičům jde hlavně o dosažení kázně a poslušnosti. Dítě buď dělá to, co rodiče požadují, a je chváleno, nebo to nedělá a „nese důsledky,“ ale ty znamenají ve skutečnosti tresty. Ať už ty psychické (výčitky, obviňování) nebo fyzické. Dítě nemá žádný prostor pro svou volbu, nemůže o ničem rozhodovat,“ popisuje psycholožka Šárka Miková, autorka knihy o výchově dětí Milovat nestačí.

Dopady kontrolující výchovy většinou jsou, že dítě se chová „správně“, jen pokud je pod dozorem. „Místo toho, abychom u dítěte rozvíjeli dovednost samostatně se rozhodovat, jak se správně zachovat (rozumně, ohleduplně a soucitně), vychováváme děti bezradné a závislé na autoritě, nebo rebely, kteří se vůči autoritě bouří,“ vysvětluje Šárka Miková.

Ty prvně zmiňované obracejí pocit bezmoci a zloby proti sobě – aby si zachovaly lásku rodičů, podřizují se a vyrůstají z nich mimořádně poddajné osobnosti. Shazují se, jsou nesamostatné, hrají roli oběti, chovají se nejistě ve vztazích s vrstevníky, nevěří svým sociálním a studijním schopnostem. Jiné děti ale přetaví pocit bezmoci ve hněv a vzdor vůči rodičům. Vyvolávají konfrontace, provokují, chovají se arogantně a vychloubačně. Vyrůstají z nich lidé, kteří podvádějí a utajují špatné chování.

Autoritativní výchova znamená přístup, při kterém rodiče stanovují pravidla a hranice, ale zároveň vysvětlují, proč jsou důležitá, dítě povzbuzují, aby vyjádřilo své názory a naslouchají mu.

„Nabízejí mu emocionální podporu, aby se cítilo milované, ale zároveň jsou důslední. Vedou potomka k zodpovědnosti za své činy tím, že ho nechávají zažívat přirozené důsledky. Z teoretického hlediska se tedy autoritativní styl výchovy považuje za „zdravý kompromis“ mezi volnou a přísnou výchovou,“ uvádí psycholožka Šárka Miková.

V reálném životě se ale tyto pojmy rodičům často slévají. Snaží se sice být důslední a dát dítěti pevné mantinely, ale někdy přitom zapomenou, že potřebuje prostor pro samostatné rozhodování, právě proto, aby si mohlo osvojit vnitřní odpovědnost. Mnoho dětí tak sice ví, co se „smí a nesmí,“ ale nemají možnost se učit rozhodovat samy za sebe.

„Když se rodičů zeptám, jestli chtějí, aby jejich dítě umělo samostatně uvažovat a jednalo zodpovědně, řeknou, že rozhodně ano. Nedochází jim ale, že vysoká míra kontroly rozvoji těchto dovedností brání. Místo volnosti nebo poslušnosti, by měli určovat základní hranice, v nichž může dítě ovlivňovat to, co se ho týká. Místo, aby „bylo pod kontrolou“, musí zažívat „vnitřní pocit kontroly,“ to znamená rozhodovat, samozřejmě přiměřeně věku a svým schopnostem, o tom, co se ho týká. To je totiž klíč k vnitřní motivaci, samostatnosti a zodpovědnosti,“ zdůrazňuje Šárka Miková.

Syndrom pospíchajícího dítěte aneb Dětství nemá být jen soutěžení