Když děti šikanují své rodiče. Bolestné téma, o kterém se většinou mlčí, ale nemělo by!

Týrání je silné slovo, ale může jít i o jemné formy rodinné šikany, které dlouho zůstávají nepovšimnuté – drobná ponížení, citové vydírání, mlčení, výčitky nebo přezíravé chování. A pokud přichází něco podobného ze strany dítěte, které jste celý život milovali a vychovávali, je to o to bolestnější. Není divu, že většina rodičů si s podobnou situací neví rady, a tak své dítě raději omlouvá a předstírá, že zas tak o moc nejde. Jenže ono jde a přehlížení vše jen zhoršuje.

I malé děti si dokážou dost nevybíravým způsobem prosazovat svou. „V takové chvíli bývá dítě nejčastěji trucovité a sebestředně manipulativní,“ vysvětluje psycholožka Umay Wolf z portálu Terapie.cz. „Vynucuje si pozornost nebo získání něčeho, co je mu upíráno, scénou plnou silných emocí, zaseknutým odmítáním spolupracovat a vyžadováním plného podřízení se jeho potřebám i vrtochům,“ popisuje Umay s tím, že je na rodičích, jak se k takové situaci postaví. Nastavení jasných hranic je v tomto případě prvním a nejdůležitějším krokem.

„Říct svému dítěti ne je největším projevem lásky,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová z psychoterapeutické platformy Hedepy. „Ukazujete mu tím, jak vypadá zdravý vztah. Rodič, který řekne ‚takhle se ke mně nechovej‘, učí dítě odpovědnosti,“ dodává psychoterapeutka s tím, že tohle platí i ve chvílích, kdy dítě dospěje.

Způsoby šikany či nevhodné chování dospělých dětí ke svým rodičů mohou mít mnoho podob. Často začíná velmi nenápadně a rodič může být ze svých pocitů velmi zmatený. Jak poznáte, že opravdu máte problém? „Pokud se po kontaktu s dospělým dítětem cítíte často vyčerpaní, zahanbení, nebo se dokonce bojíte říct svůj názor, je to varovný signál. Nejde o to, že si občas nerozumíte – jde o vzorec, kdy jeden z vás druhého systematicky znevažuje nebo z něj něco tahá, ať už jsou to peníze, čas, nebo emoce,“ říká Zuzana Steigerwaldová. Ptát se v tu chvíli, kde jste udělali chybu, je sice legitimní, ale moc vám to nepomůže. „Chování dítěte vychází ze složité kombinace rodinné atmosféry, osobnostních rysů a životních zkušeností. Ale neznamená to, že rodič vždy nese vinu,“ připomíná psychoterapeutka.

Kde končí pomoc a začíná zneužívání? „To se špatně rozpoznává – je potřeba si položit otázku: Mohu být v konkrétním vztahu sama sebou? Mohu říct ‚ne‘ bez pocitu viny?“ vysvětluje Steigerwaldová. A dodává, že dospělé dítě může žádat pomoc, ale pokud je jeho tón výhrůžný, ponižující nebo bez jakékoli vděčnosti, je to signál, že vztah už není zdravý. Dospělí tyrani pracují často více skrytě, přes výhrůžky a vydírání rodičů, aby se jim podrobili, přepsali na ně svůj majetek, dali jim přístup k účtu a podobně. „Rodiče se pak mohou stát i vězni svých dospělých dětí, kteří se naoko na veřejnosti tváří, že se o rodiče kvalitně starají, když už jsou nemohoucí a slabí se bránit. Tato forma týrání je nejhůře odhalitelná,“ říká Umay Wolf a doporučuje jakékoli náznaky šikany nebo týrání u dětí nepřehlížet a neříkat si, že „z toho vyrostou“.

„Je důležité přijmout, že iluze typu ‚krev je víc než vztah‘ neplatí. Ne každé dítě umí nebo chce pečovat. A ne každá rodina je zdrojem bezpečí. S tímto přijetím může přijít úleva,“ doplňuje Steigerwaldová. V takovém případě je snazší si uvědomit, jak důležité je hledat podporu jinde – mezi přáteli, odborníky nebo sousedy. A nestydět se o ni požádat.

Tři generace žen, tři pohledy na výchovu: Na rozdíl od mámy a babičky se svých dětí zastanu, když jsou v právu