Článek
Pocházím z učitelské rodiny. Za katedrou (alespoň část svého života) stáli nejen oba moji rodiče, ale i obě babičky a oba dědečkové. Učili na základkách, na zvláštní škole, na průmyslovce, na učilišti i na gymnáziu. Na vesnicích, v městečkách, v okresních městech i v Praze. Moji předkové-učitelé by zaplnili jednu menší sborovnu. A to právě byl důvod, proč jsem nejpozději v páté třídě dospěla k přesvědčení, že bych nikdy nemohla být učitelkou. Ani za nic! Ani za milion let!
Asi už tušíte, kam mířím. Ano, od září nastupuji na jednom pražském gymnáziu jako učitelka tvůrčího psaní.
Ta nabídka přišla během prázdnin a byla to jedna z těch, co vás v okamžiku zaplaví směsicí euforie i hrůzy. Něco jako: „Hele, tady mají levný letenky na Island. Akorát jsou už na tenhle víkend.“ Nebo: „Uvolnilo se jedno místo na rituálu ayahuascy, jdeš se mnou?“ Takže jsem samozřejmě řekla ano.
Jenže od té chvíle euforie opadá a hrůza narůstá. Během toho, co jsem absolvovala kurzy bezpečnosti práce, hledala v zaprášených skříních zežloutlý vysokoškolský diplom, bloudila labyrintem přihlášení do digitální třídnice a sháněla výpis z trestního rejstříku (člověk by neřekl, kolik dokumentů je potřeba k tomu, aby mohl jedno odpoledne v týdnu stát před tabulí), jsem si uvědomila dvě věci. Za prvé, vůbec si nejsem jistá, jestli vím, co je to tvůrčí psaní. A za druhé, jsem si zcela jistá, že ho neumím učit. Pořídila jsem si štos odborné literatury a od té doby se jí prokousávám, ale nepřipadám si o nic chytřejší.
Moje nejtemnější obavy se ovšem týkají mých budoucích studentů ve věku šestnáct až osmnáct let. Jako rodič mám u svých dětí tohle období celkem nedávno za sebou. Přesto (nebo spíš právě proto) mi připadá, že mě čeká setkání s bytostmi z jiné planety, extrémně křehkými i nebezpečnými současně, které jenom navenek vypadají a mluví podobně jako já.
Až budete v posledních srpnových dnech číst tenhle fejeton, pravděpodobně budu sedět na jedné z mnoha školních porad „přípravného týdne“ a moje hrůza se bude ještě stupňovat. Přesto si pořád tak trochu myslím, že je dobré občas dělat věci, o kterých si člověk předtím myslel „já bych nikdy“. Protože když hrůza opadne a když odezní panika z mimoděk napáchaných trapasů, člověk většinou zjistí, že jsou to právě tyhle věci, díky nimž se náš život stává bohatším.
