Článek
Upřímnost a asertivita nejsou totéž. A právě v tom bývá často kámen úrazu. Mnoho lidí říká: „Já jsem prostě jen upřímný.“ Jenže ze psychologického hlediska může být tahle často velebená vlastnost někdy velmi zraňující. Nebo je způsobem, jak získat kontrolu či převahu. Mnoho lidí si zase plete asertivitu s drzostí, sobectvím nebo manipulací. Ve skutečnosti jde ale o schopnost jasně vyjádřit své potřeby, názory a hranice a to při respektu k druhým. Což není zrovna lehké.
Asertivita není sprosté slovo
„Mě nikdo na hlavu sr*t nebude!“ křičí Miroslav Krobot ve filmu Účastníci zájezdu, když nedokázal přesvědčit své pasažéry, aby mu vraceli plastové kelímky. Což je roztomilý příklad nezvládnuté snahy o to, aby vám bylo vyhověno, vyměněné za agresi. Fungovala? Kdepak!
„Nestačí jen říkat věci na rovinu. Důležité je se zamyslet nad tím, kdy, jak, proč, co a s jakým záměrem říkáme,“ zdůrazňuje psycholožka Karin Wolfová z platformy Terapie.cz. Tak třeba věta „jsi sobecký a nikdy neposloucháš“ je upřímnost, za kterou se skrývá vztek. Když ale řeknete: „Mrzí mě, že když mluvím, často mám pocit, že mě nevnímáš,“ jde o asertivitu. Druhého neurážíte, nenapadáte a přitom jasně vyjádříte své pocity či přání. „Obsah může být podobný, dopad na druhého i váš vztah ale úplně jiný. Je to schopnost říct pravdu způsobem, který zároveň neničí vztah ani nás samotné,“ vysvětluje psycholožka.
Asertivita není pasivita ani agrese
Mnoho z nás bylo vychovaných buď k přizpůsobování (nebuď konfliktní), nebo naopak k tvrdosti (musíš si stát za svým). Asertivita ale stojí mezi tím. Není ani submisivní, ani agresivní, a ten střed působí zpočátku nepřirozeně. Člověk může mít pocit, že moc ustupuje, nebo je naopak moc náročný a že jen opakuje naučené věty či zní trapně.
„V psychoterapii často vidím, že lidé zaměňují asertivitu za výkon. Myslí si, že musí působit klidně, dokonale formulovat hranice a nikdy se nerozklepat. Ve skutečnosti je asertivní i věta řečená nejistě. Například: ‚Neříká se mi to lehce, ale tohle mi nevyhovuje.‘ To úplně stačí,“ říká Karin Wolfová.
Naučit se s druhými mluvit tak, aby vás respektovali a necítili se ve vaší společnosti špatně, je cenné uměníFoto: Dmytro Zinkevych, Shutterstock.com
Proč se při odmítnutí cítíte špatně?
Hodně je to dané výchovou. Lidé, kteří vyrůstali s pocitem, že nejsou dost dobří, se i v dospělosti zdráhají říct druhým ne. Často mají strach, že své blízké zklamou, nebudou milovaní či uznávaní. Věty typu „tohle mi nevyhovuje“, „s tím nesouhlasím“ či „to nechci“ jim nejdou z úst a trauma jim působí už jen myšlenka, že je mají vyslovit. Často jsme také od dětství vedeni k tomu, abychom byli hodní, poslušní a vycházeli ostatním vstříc. A odmítnutí pak díky tomu mozek vyhodnotí jako porušení zavedeného vzorce a vás zaplaví pocit viny, že něco děláte špatně. Když se na to ale takhle rozeberete, vyjde vám, že to tak prostě není. Jak se naučit říkat ne bez negativních pocitů?
Čtyři jednoduchá pravidla asertivity
- Říkejte „ne“ jasně a bez dlouhých omluv: Krátké a věcné odmítnutí je upřímné a zároveň respektující.
- Mluvte o sobě, ne o druhých: „Mně to nevyhovuje“ je férové. „Ty mě nutíš“ vyvolává obranu.
- Respektujte právo druhých nesouhlasit: Asertivita není o prosazení za každou cenu, ale o rovnocenném dialogu.
- Nenechte se tlačit do unáhlených reakcí: Když potřebujete čas, řekněte: „Promyslím si to a ozvu se.“ Chrání to vaše hranice i klid.
