Článek
Necítím se dobře, když jdu od autobusu domů a za mnou někdo jde. Když vidím na ulici naproti mně jít dvě a více osob, přejdu na druhou stranu, případně změním směr. Raději pojedu domů delší cestou, když to bude znamenat, že je na trase vyšší frekvence lidí. V metru si nikdy nesedám k mužům, ale postavím se o kousek dál. A hlavně nenavazovat oční kontakt! Za žádnou cenu. V autobuse a tramvaji si sedám co nejblíže řidiči. Při venčení našich pejsků chodím raději v okolí domu a nevzdaluji se příliš daleko. Protože běhám večer po práci, tak se v zimním období také musím spokojit s trasou po osvětlených ulicích namísto toho, abych se vydala do parku.
Když vím, že se budu v noci vracet domů později, neberu si na sebe zbytečně vyzývavé oblečení ani podpatky, abych na sebe nestrhávala pozornost. Když mám špatný pocit, objednám si Uber. Připadá mi bezpečnější nechat se odvézt až před barák. Kdyby se mi něco stalo, alespoň vím, koho mám nahlásit. A občas také volám mému muži, zda by mi nešel naproti na autobus.
Ne, nebydlím ve vyloučené oblasti ani na periferii. Bydlím v širším centru Prahy, a přesto se necítím v noci bezpečně. Štve mě, že jsem to zase já, kdo se musí přizpůsobovat městu, přitom by to mělo být naopak. Je opravdu nutné mít hned u zastávky křoviska? Vždyť nedělají vůbec parádu, naopak. Proč nejsou osvětlené podchody, některé zastávky hromadné dopravy a město je plné zákoutí, která v nás vzbuzují strach?
Podobné pocity se odehrávají nejen ve mně, během života jsem různé obdoby zaslechla z úst i dalších žen. Pepřový sprej ve strachem zpocené dlani, když chodila v jedenáct ze směny v hospodě. Lodičky vyměněné za tenisky cestou z divadla, kdyby potřebovala rychle utíkat. Imaginární telefonát s imaginárním partnerem, který jí jde naproti, aby případného útočníka odradila.
Kromě prostředí to je ale někdy i nevědomé chování mužů, co nám nahání hrůzu. S trochou nadsázky vidíme potenciálního násilníka v každém muži, který se objeví v našem zorném poli. Tak vás prosím za nás všechny, ve kterých je malá dušička, když se v noci vracíme domů: Neptejte se nás, kolik je hodin. Když se k nám totiž blíží neznámý muž, máme strach, nevíme, co od nás chce, a bojíme se nejhoršího.
Milí pánové, když vystoupíte na zastávce sami s ženou, nechoďte hned za ní. Třeba chvíli počkejte, nebo se ji naopak na samém začátku snažte předejít. Nemůžeme vědět, že byste ženě nikdy neublížili, my ve vás prostě to riziko vidíme. Nedívejte se po nás v tramvaji, i když se vám sebevíc líbíme a chtěli byste nás oslovit a pozvat na rande, ve vší počestnosti. V takovou chvíli nám totiž už zase jede v hlavě ten černý scénář.
Je absurdní, že se v 21. století v metropoli ve střední Evropě bojíme. Poznámky typu „Tak neměla chodit sama v noci“ z nás ale ten strach nesejmou. Tma je totiž v zimě už v pět večer. Mnohem více oceníme, když nám pomůžete vytvořit takové prostředí, ve kterém se nebudeme bát chodit domů. Z práce, ze schůzky, z divadla.
