Míry 90–60–90 nebyly potřeba, plat byl ale malý a práce hodně. Jak si žily manekýny za socialismu?

Éra slavných českých modelek, které se dokázaly prosadit v zahraničí, je už pryč. A to přesto, že jména jako Karolína Kurková či Eva Herzigová stále rezonují ve světě módy. Ony ale měly to štěstí, že jejich dospívání zapadlo do doby, kdy padala železná opona. Předchozí generace krásných žen z celého Československa takovou „kliku“ neměly. I tak si plnily své sny o přehlídkovém mole a objektivu fotoaparátů. Jen se jim neříkalo modelky, nýbrž manekýny.

Jiný název však neznamenal, že by bylo o mnoho jednodušší se mezi tuto branži dostat. I tehdejší adeptky musely být mimořádně krásné, charismatické a také se umět správně hýbat.

Někdejší manekýna Jarmila Trávníčková vzpomínala pro Paměť národa na své začátky na přelomu 60. a 70. let minulého století. Zástupci oděvního podniku v tehdejším Gottwaldově si ji vyhlédli coby sedmnáctiletou na tanečních. „Byla jsem blond a měla ty správné míry. Vysoká, štíhlá, tak zavolali mamince, jestli mi dovolí, abych byla manekýnou. A maminka nebyla proti,“ líčila.

>>> Poznali byste v nich budoucí topmodelky? Takhle vypadaly nejkrásnější ženy světa jako malé holčičky

Právě dnešní Zlín byl tehdy jedním z hlavních center módního průmyslu a pravidelně se tam konaly velké přehlídky. „Každá z nás předváděla i dvě desítky modelů. Těsně před hlavní přehlídkou byla žírovačka (ukázka před interní komisí, pozn. red.). Tam se sešly všechny švadleny, modistky, kosmetičky, kadeřnice a konečně i manekýnky. K modelům se vybíraly boty a doplňky. Na každou z nás bylo přesně určeno, co k ní patří, od klobouku přes bižuterii po boty a účes,“ vyprávěla Trávníčková.

Většina tehdejších manekýnek tuto práci dělala jako „bokovku“ ke svému občanskému povolání. Ty nejlepší, kterých byla ale jen hrstka, ovšem měly dokonce šanci vyjet do zahraničí.

Mezi ně patřila také Marta Pospíchalová, kterou si vyhlédly zaměstnankyně Ústavu bytové a oděvní kultury při její procházce Prahou. Poté, co prošla konkurzem, pracovala také pro Dům módy. Dívky tehdy ale s modelingem nezačínaly v 15 letech, jak je tomu dnes běžné. „Všem nám bylo 19, 20 let, nebyly jsme žádné děti,“ nechala se slyšet Pospíchalová v pořadu Retro České televize.

Úkolem manekýny, tedy v tehdejším přesném žargonu „demonstrátorky zboží“, bylo prodat šaty, nikoli sebe. A tak sice musely být velmi půvabné, ale nesměly být tehdejším ženám příliš vzdálené. Řada modelek proto rozhodně neměla ony magické míry 90-60-90.

„Já jsem měla sto centimetrů přes boky a rozhodně jsem nebyla nejsilnější,“ tvrdí Pospíchalová. Silnější manekýny měly naopak na mole úspěch, protože se v nich dámy nakupující v módních salonech spíš viděly.

Ostatně okolo manekýnek se muži točili stejně jako pak okolo modelek. A protože jejich tváře byly na titulních stranách časopisů jako Odívání či Žena a móda, řada pamětníků si na ně možná vzpomene dodnes.

S nynějším životem modelek to mělo ale pramálo společného. Ony si musely modely samy na přehlídku dovézt a ještě se mnohdy samy učesat a nalíčit. A rozhodně za to neměly žádné velké peníze, spíš podprůměrný plat. A ty nejexponovanější, které jezdily do ciziny, navíc bedlivě střežilo StB. Úplně záviděníhodné povolání to tedy nebylo…

Od kyprých tvarů přes kost a kůži až po „obyčejnost“. Vnímání ženské krásy napříč dekádami