Šiju na normální ženské!

Zito, ty se teď moc často v Praze nevyskytuješ?

Teď kolem čtyřicítky jsem pocítila, že z Prahy musím vypadnout a začít nějak nově tvořit. Venku je to jiné, stavím tam dům, možná si příští rok otevřu i stavební firmu.

Takže z módní návrhářky Zity se stala stavbyvedoucí, zahradnice, restaurátorka, prostě žena mnoha profesí.

Taky bych mohla chovat ovce, založit psí útulek... Já vlastně původně pocházím z Orlických hor, tady jsem chodila do školy, pak přišla střední škola v Brně a nakonec Umprum v Praze. Takže se od patnácti pohybuju mezi všemi těmi šílenci okolo módy, měla jsem butik v Náprstkově ulici v Praze, to byl takový pokus, kdy se vlastně z umělce stane podnikatel. Což mě za těch sedm let utlouklo natolik, že jsem opravdu byla víc podnikatelka než návrhářka. Ale byla to hodně tvrdá škola, která mě samozřejmě někam posunula, protože jsem byla nezkušená, nevěděla jsem, jak se mají určovat ceny, jak fungovat s dodavateli látek, takže jsem dostala takzvaně na hubu a taky jsem se nakonec dostala finančně do minusu.

A jaký byl vlastně tvůj prvotní podnikatelský záměr?

Věděla jsem, že chci dělat modelovou zakázku, že chci mít luxusní krejčovství. Na to ale tady v devadesátých letech ale nebyly podmínky, nebyly materiály, nebyly ani švadleny, které by to mohly šít, to se mi podařilo až během dalších let všechno vybudovat. Takže dneska beru látky Haute Couture z Paříže a z Itálie, od francouzské firmy Dormeuil, a za ta léta už mám také precizní tým švadlen.

Ne. Je pravda, že jsem jich několik měla, ale to bylo ještě v době, kdy holky na castingu měly normální velikosti. Mně třeba jeden model zabere jeden nebo dva měsíce času a pak ho potřebuju prodat. A holka, která váží čtyřicet pět kilo, protože dneska už žádný normální holky jako manekýnky neexistujou, mi nevyhovuje, protože dělám velikosti na normální ženské čili 38 - 40. A taky mám dojem, že dnes se přehlídky dělají hlavně kvůli modelkám, aby tam byla ta Kuchařová, Němcová, hlavně jejich jména, a je jedno, co vlastně mají na sobě. Já mám zákaznice, které sice mají na to, aby se jely obléknout do Milána, ale když tam zjistí, že ty modely se dělají na nějaké mimozemšťanky a dají se obléknout tak leda na ruku, pak stejně skončí u mě. (smích)

Jestli tomu dobře rozumím, dnes se tedy móda tvoří pro skoro neexistující osoby?

Ano, a to je kámen úrazu. Třeba dneska jsem si chtěla koupit nějaký svetr a šla jsem se podívat v Praze do Palladia. Ano, mají tam tisíce nějakých hadrů, mezi nimi takové absurdity jako zimní svetr, který končí pod prsama, má obrovský rolák a nemá rukávy. A k tomu je v barvách, které bych na sebe v životě nevzala, a z hnusného materiálu. Takže móda se vlastně stala nějakým organismem, který si pracuje sám o sobě, a klient je spíš taková oběť. Možná ve městech není vůbec zájem ani potřeba prodávat účelné věci. Ale my, kteří bydlíme na vesnici, víme, že je potřeba mít vysoké kožené holínky, teplé kalhoty a vlněné sako, čepici a bundu, která nepromokne.