Článek
Je mi sedmadvacet let a s Petrem máme vcelku hezký vztah už čtvrtým rokem. Nežijeme spolu, protože já studuji v Ostravě a on má pronájem v Praze. Jsme ale domluveni, že hned, až skončím školu, tak si pořídíme společné bydlení. Má studia se ze zdravotních důvodů trochu protáhla, a tak státnice budu skládat až příští rok na jaře.
Prodělala jsem několik operací dělohy a lékaři mi doporučili, že jestli chci mít děti, abych to stihla do třicítky. Pak by s tím už mohl být problém. S přítelem jsme to všechno probrali: „Až doděláš školu, bude mi šestatřicet a to je i pro mě nejvyšší věk na dítě. Takže budu rád, když si pořídíme miminko i dříve,“ ujišťoval mě. Dokonce hovořil o tom, že by bylo hezké, kdybychom stihli děti dvě.
Po operaci jsem začala uvažovat o dítětiFoto: shutterstock.com
Svatbu chtěl hlavně on!
Petr mě často také ujišťoval o tom, jak rád by si mě vzal za ženu. I když mě o ruku oficiálně nikdy nepožádal, začínal pomalu plánovat a čas od času pronesl něco ve smyslu, že sňatek je hezké zpečetění lásky. Já jsem to dlouho považovala jen za zbytečnou formalitu.
Ale po čase, zejména během mých pobytů v nemocnici, jsem se začala na svatbu těšit. Představovala jsem si, jaké to bude. Jenže pak přišel zlom. V létě jsme se na dva měsíce rozešli. Pohádali jsme se a on vztah ukončil. Měla jsem na tom vinu, přiznávám. Po telefonu jsem jednou flirtovala s kamarádem a Petr hovor slyšel. Těžko budu nějak vysvětlovat, proč jsem to udělala. Nikdy jsem nebyla nevěrná a k tomuto jsem se uchýlila z rozmaru. Snažila jsem se Petrovi vše vysvětlit a mockrát jsem se mu omluvila. On se však urazil a dva měsíce jsme se neviděli. Nakonec se ale vše urovnalo a my si na jedné společné večeři řekli, že budeme pokračovat tam, kde jsme skončili.
Nechce si mě vzít
Vše začalo znovu, láska a nadšení jeden z druhého byly stejné jako dřív. Dokonce bych řekla, že nám to krátké odloučení pomohlo a teď si navzájem jeden druhého více vážíme. I společný čas si víc užíváme. Jediné, co se změnilo, je jeho názor na svatbu. Už ji nechce. Neřekl ani pořádný důvod, proč tak náhle obrátil. „Nikdy jsem se nechtěl ženit. Není to přece pro rodinný život žádná nutnost,“ řekl mi sebejistě. A dodal, že jeho dřívější povídání o svatbě bylo jen chvilkové pomatení mysli, ale nikdy se mu do toho skutečně nechtělo.
To mě velmi zklamalo. Vím, že to předtím myslel vážně. Bojím se, zda to není nějaké špatné znamení. Mám strach, že mě přestal milovat nebo že už náš vztah nebere tak vážně jako dřív. Poraďte mi, co mám dělat. Nechci se ho vzdát, ale přestávám si tím vztahem být tak jistá jako dříve.
Jak byste v dané situaci reagovala vy? A co byste Sandře poradila? Napište sem do diskuse anebo na info@prozeny.cz
