Článek
Bohužel v 15 letech onemocněla rakovinou – druh, se kterým si nevěděli rady ani odborníci v Německu. Prošla chemoterapiemi, ozářením, operací a nakonec měla jít na transplantaci krve. Jizva se ovšem moc nehojila, tak od toho ustoupili a pak to už šlo z kopce. Po dvou a půl letech nám zemřela v den jejích 17. narozenin – byli jsme u toho. Bylo to strašné a podle toho náš život pak vypadal.
Alkohol, další smrt a rozvod
Místo abychom byli s manželem spolu, tak jsme se odcizovali. Každý měl svůj život, já jezdila za kamarádkou, cestovala, starala se o 5 vnoučat, mé dvě dcery to potřebovaly. Můj muž se zase scházel s kumpány, se kterými chodil na pivo, až moc, atd. Občas někde uvízl, spadl, kolo dovezla policie, rozbil si obličej. Tak to šlo 7 let. Pak přišel zvrat – moje starší dcera se rozvedla, maminka mi zemřela, zemřela i moje kamarádka, rozvedla se druhá dcera – takže rozpad se vším všudy. V této době jsem se rozhodla, že odejdu – i když máme byt, přesto jsem sebrala zbytek odvahy a odešla jsem do podnájmu.
Potřebovala jsem klid a srovnat si důležité a méně důležité věci v hlavě. Hodně jsem cestovala, seznámila jsem se s novými lidmi, zúčastnila jsem se dokonce soutěže Prima babča. Dodnes se setkáváme a organizujeme další soutěže pro babičky. Jsou to úžasní lidé – sice cizí, ale už ne tolik. S manželem jsme moc nekomunikovali, sice jsem mu vysvětlovala, proč jsem to udělala, ale moc to nechápal. Proč prý jsem odcházela, mohla jsem bydlet doma. To je právě to, jen bydlet. Problém byl i v milostném životě. Určitě to byla i psychika, která zavinila, že jsme spolu těch 7 let již nic neměli. On to prostě neřešil a já už jsem neměla sílu za někoho řešit problémy. Měla jsem jich sama dost.
Nový život
Po půl roce jsme si sedli a mluvili jsme o této situaci. Zase jsem mu to vysvětlovala, uznal některé chyby, které měl a neřešil. Dohodli jsme se, že mi dá vědět, jak se rozhodl, nicméně opět veškerou odpovědnost házel na mě. A to jsem už ale zařvala DOST, že dál na mě své problémy házet nebude. Asi se lekl, protože jsme se konečně domluvili na tom, že se vrátím. Za tu dobu, co jsme byli od sebe, si ani jeden z nás nenašel jiného partnera, nemohli jsme prodat byt, takže jsme si řekli, že je to asi nějaké znamení, že to máme ještě zkusit.
Již nám moc let života nezbývá – oba jsme před důchodem – takže proč si ho kazit. Jsem moc ráda, že to tak dopadlo, a doufám, že můj muž také. Už spolu plánujeme i dovolenou, na které jsme nebyli od smrti naší dcery. Všichni okolo nám to přejí a jsou ráda i vnoučata, která to moc nechápala. Doufám, že by byli rádi i ti, co tu již nejsou. V našich srdcích jsou ale stále.
