Smrt, sex, rozvod: Jak mluvit s dětmi o složitých věcech?

„Když mi byly asi čtyři roky, zašla nám andulka. Protože to byl můj miláček, maminka měla strach mi to říct. Tělíčko tajně uklidila a napovídala mi, že někdo zapomněl zavřít okno a Lucinka uletěla. Já se ale trápila o to víc! Ještě celé týdny jsem sypala na parapet zrní, volala, vyhlížela a nemohla jsem se smířit s tím, že mě moje andulka zradila,“ vypráví čtenářka Vendula.

Ve Vendulině případě jde sice „jen“ o ztrátu mazlíčka, její zkušenost ale dokazuje to, na čem se shodují i psychologové: krmit děti báchorkami (i když s tím nejlepším úmyslem!) se nevyplácí.

„Vendulko, tvoje andulka umřela. Budeme na ni vzpomínat," měla říct její maminka, a ještě vysvětlit, že už nikdy nebude létat, hýbat se, jíst ani pít. A zvířátko společně pohřbít v zahradě. „Dítěti vždy říkejte pravdu, a to adekvátně jeho věku. Je důležité odpovědět mu na všechny jeho otázky a neodbývat je tím, že je na pochopení ještě malé,“ myslí si psycholožka Jitka Jeklová. Týká se to jak závažných témat, jako je nemoc nebo smrt (rozloučení je důležité), tak i těch ožehavých, do kterých se vám zrovna moc nechce.

Ohledně sexuálních témat platí: nikdy není moc brzy. Odpověď „tomu bys ještě nerozuměl“ by vaše dítě nemělo nikdy uslyšet (o dalších chybách se dočtete tady).

Detailní přednáška o biologii ovšem není nutná, výrazy jako erekce nebo děloha čtyřletého výzkumníka nezatěžujte. To, co mu řeknete, může být zjednodušené a neúplné, vždy by to ale mělo být pravdivé. „Miminko vznikne tak, že se spojí vajíčko, které má maminka v bříšku, se spermií, kterou má zase tatínek“ – to stačí. A ten „balonek“ tatínek potřebuje, protože zatím žádné další miminko nechce. Tak. Až bude dítě zralé na další podrobnosti, řekne si o ně samo.

„Proč mu dělat starosti dřív, než je to nutné, ještě si jich užije dost,“ myslí si rodiče, kteří už jsou v rozvodovém řízení, před dítětem se ale tváří jakoby nic. Potomek ale velmi přesně vycítí, že se děje něco zlého.

„Když díte pouze tuší problém bez jasnějších informací, vytváří se mu obrovský prostor pro vlastní představy a fantazie, a ty mohou být leckdy horší než skutečnost. Dítě může spojovat problémy rodičů s vlastními prohřešky,“ upozorňuje dětský psycholog Václav Mertin.

I v tomhle případě je zapotřebí podat dítěti jasnou informaci, pokud možno za přítomnosti obou rodičů. Co se děje, že za to dítě nemůže, co bude dál (tatínek odteď bude bydlet jinde, ale bude se s tebou vídat a pořád tě má stejně rád). Detaily, třeba že tatínek bude mít miminko s jinou paní, je ale lepší vynechat.

Některým rodičům připadá hrozné mluvit s dětmi o smrti, a tak si pomáhají různými berličkami typu „děda odjel hodně daleko“ nebo „morčátko je teď v nebi“. To je ale pro ně spíš matoucí. Malé děti vnímají smrt jinak než dospělí, až do přibližně pěti let si plně neuvědomují její definitivnost. Přijímají ji tedy mnohem snadněji, než si dospělí myslí.

Na otázku „A ty, maminko, taky umřeš?" zní správná odpověď: „Ano, všichni umřou, i já, ale bude to až za hodně dlouho.“ Na otázku, proč děda umřel, můžete jednoduše říct: „Protože už byl starý, hodně unavený a došly mu síly. Teď už ho nic nebolí." Smrt můžete přirovnat ke spánku, ze kterého se už nikdy neprobudí.

A co vy? Sázíte na tvrdou upřímnost, nebo si pomáháte poetickými příměry?