Článek
Tak jo. Proběhly zase další narozeniny. Na tyhle jsem se nějak netěšila a obávám se, že takhle to teď bude každý rok. Přemýšlela jsem a došla jsem k závěru, že do 25 nikdo věk neřeší. Maximálně se puberťák těší na osmnáctiny, jakože teď už bude ten dospělý a bude si moct dělat, co chce. Jenomže to je jen představa, což zjistí záhy, protože maminka mu velice rychle připomene, že dokud u ní bydlí a dokud ho živí, bude poslouchat... :)
Mě v tom věku pustila máma prvně na diskotéku. Ovšem pod podmínkou, že se mnou půjde kamarádka Lenka, která je starší, a že budu do půlnoci doma. Copak Lenka, to problém nebyl, průšvih byl ten čas… diskotéku otvírali v 9 a to tam chodili jen zoufalci, takže jsme si to tam přihasily v 10, a než se zábava rozjela, byla půlnoc a já musela domů.
Zkrátka do 25 má člověk život celkem pohodový a každou narozeninovou oslavu bere jako prima důvod zapařit… Dalších pět let se čeká na třicítku. Ona se pomalu blíží a dotyčný z toho má celkem legraci, dělají se vtipy na téma „třicítka a stárnutí“. Pak ta třicítka padne a na člověka společně s ní padne taky spousta různých pocitů. Většinou strach z toho, že ještě nebyl kupříkladu v Austrálii, začne se sumarizovat, co v životě už dokázal a kam došel…
Oslava narozenin už není taková jako dřívFoto: samphoto.cz/jiunlimited
U chlapů se dostaví strach z toho, že toho spoustu ještě nestačil prožít, a tak si to rychle začnou kompenzovat, a ženské zase přepadne mateřský pud a ta, která ještě nemá rodinu, po ní vcelku spolehlivě zatouží. Zkrátka třicítka bývá zvláštní věk, kdy se chlap vrací do puberty a ženská žije touhou po dětech a uhnízdění. Ale všeobecně je to celkem pěkný rok. Člověk sice kapku bilancuje, ale v zásadě si tu třicítku užívá. No a pak to přijde. Třicítka se přehoupne a jsou tu další narozeniny. A přestože je do čtyřicítky ještě daleko, najednou člověk prostě zpanikaří. Alespoň já jo. Dívám se častěji do zrcadla, zkoumám vrásky, blbnu v tělocvičně, abych z těla odstranila každičký špíček - nutno říct, že celkem marně - zkrátka dělám všechno pro to, aby se na mně to stáří nepodepisovalo tak silně.
Prostě strach se dostavil, a tak ta letošní narozeninová oslava byla pro mě spíš utrpení. Nejraději bych se sebrala a odjela někam pryč. Kamkoliv, kde se nebude řešit můj věk, že mi táhne na čtyřicet. Až do letošních narozenin jsem byla vcelku pohodová ženská, kterou nic a nikdo nerozházel.
Teď se mi „třicítkový syndrom" najednou nějak dostal pod kůži a i já jsem začala přemýšlet, co se životem. Nejsem nijak extra ctižádostivá, ale přesto jsem se pustila do podnikání - teď, v době ekonomické krize, jsem se rozhodla pokoušet štěstí a dokázat všem, že práce je, jen když se chce. A ještě jsem si domluvila lekce lezení po skalách a letěla jsem balonem. Jen ještě tandemový seskok mi odolává. No já vím, nějak zvlášť závažná změna to není - ta snad přijde časem. Doma jsme se totiž konečně odhodlali a začali jsme pracovat na našem prvním potomkovi :-).
Zkrátka třicítka je zlomový rok a ať si některá říká, že se jí to netýká, já vím už dneska svoje.
A jak se život po třicítce změnil vám? Znamenaly pro vás třicáte narozeniny určitý zlom, kdy jste vše toužila začít dělat úplně jinak? Nebo jste změnila jen něco? Dokázala jste se například vybičovat ke studiu? Napište nám svůj příběh na info@prozeny.cz a vyhrajte honorář 500 korun.
