Hlavní obsah

Téma týdne: Zoufalé manželky z českého satelitu

Foto: shutterstock.com

Konečně ve svém...

Konečně budeme mít vlastní domeček v zeleni. Pár kilometrů navíc za tu zahrádku a klid určitě stojí! Vysněné představy ale rychle vystřídala ztráta soukromí, vnitřní samota, nespokojenost a závist mezi sousedy, kteří vám vidí pomalu do talíře! Zažíváte něco podobného? Napište nám na info@prozeny.cz , jak se vaše sny a plány změnily poté, co jste vyměnily život ve městě za „klid" na vesnici či v příměstském satelitu. Tři z vás potěšíme pětisetkorunovou odměnou.

Článek

Vždyť do centra to máme „jen“ tři čtvrtě hodiny… Vzpomínám si, jak jsem tohle říkala, než jsme se stěhovali. A jak to dopadlo? S manželem jsme nikdy nebydleli mimo město. Máme rádi společnost, víme, že Praha je místo mnoha možností, i co se týče práce. O našem domově rozhodly vlastně peníze, protože bydlení na okraji velkoměsta či těsně za ním vyjde levněji než pořizovat si slušné bydlení blíže centru.Vzpomínám si, jak jsem ho nadšeně přesvědčovala, když jsme vjížděli do vesničky, kde kromě náměstí, dvou malých obchůdků, fotbalového hřiště a zaplaťpánbůh i školy nebylo prakticky nic, zatímco on říkal: Cože? V téhle díře budeme bydlet?

Nakonec podlehl a domeček uprostřed další bezmála stovky na pohled stejně vyhlížejících staveb jsme koupili. Nový domov, noví sousedé, nový život! Všichni kolem nás působili přátelsky a komunikativně. Jsme prakticky v podobném věku, jedno či dvě děti a většina také dřív žila v paneláku. Ti, kteří ne, se okamžitě separovali. Velice záhy jsem se měla přesvědčit, že paradoxně i přes tenké panelové zdi jsme v Praze měli mnohem více soukromí!

Ženské ghetto

Jak to tu přes den vypadá teď? Do desáté hodiny ranní se mužská část obyvatel (a některé vydělávající ženy) odebere do práce a na ulici se začínají scházet opuštěné ženy. Debatují zpravidla o dětech, uklízení a vaření a popíjejí kávu. Hned po ní přicházejí na řadu vinné střiky. Děti, které se nedostaly do školky, protože kapacita 60 míst opravdu nestačí, si vesele hrají kolem nich. Vypadá to docela idylicky, ale když se chvilku zdržíte, uslyšíte většinou smutné příběhy plné osamění, nespokojenosti a závisti, které jsou dokonale maskovány křečovitě spokojeným výrazem.

A to nemluvím o těch, které se pro jistotu ukrývají doma za hradbou z betonové zdi. Ženy, které jejich manžel odložil. Ženy v domácnosti, které trápí nuda z blahobytu. Jsou náladové, nespokojené a utrácejí za hlouposti. Mají všechno a stejně to nestačí. Mluvím o „zelených vdovách" ...a věřte, není jich tu málo. I tohle k satelitu patří.

Foto: shutterstock.com

Ne všechny sousedky vám sednou

Trochu smutně musím konstatovat, že zatímco se vzdálenost do centra pomyslně prodlužuje v závislosti na počtu let strávených v satelitu, zdi mezi sousedy přestávají být bezpečné. Jakákoli návštěva neujde ostřížím zrakům  sousedek, které nemají na práci nic jiného než špehovat. Večerní sedánky na terásce jsou spíše veřejnou popravou než oddychovým zakončením dne.

Na začátku mi také přišlo fajn, že vedle nás bydlí paní, co roznáší poštu, protože mi nechávala zásilky u sebe, a dnes mívám nutkání napsat do pohledu adresovaného rodině z dovolené P.S.: Paní pošťačko, mějte krásný den!, protože vím, že si ráda počte a nezapomene se svěřit dál. Veškerá kultura se scvrkla do návštěv nákupního centra na okraji Prahy a občas se sejdeme s hrstkou „normálních“ sousedů u piva.

Kdybych nechodila do práce, do centra města se ani nepodívám. Co je horší, nejsme ani praví venkovani. Protože starousedlíci o nás mluví jako o náplavě. Jsme vlastně takoví vyděděnci v satelitním městečku zvaném Lentilkov. (Název vznikl kvůli kýčovitým pestrobarevným fasádám, na kterých se vyznamenala stavební firma.)

Všechno není jen černé

Přesto jsou okamžiky, pro které se naše stěhování vyplatilo. Máme šťastné dítě, které si může celý den hrát na zahrádce nebo na ulici spolu se svými stejně starými kamarády. Má svůj dětský pokoj, manžel pracovnu a já velkou úžasnou ložnici. Když opouštím brány velkoměsta, cítím se, jako bych odjížděla na chatu, a nechávám většinu pracovních záležitostí před cedulí oznamující konec města. A když za sebou doma zaklapnu dveře, jsem spokojená, uvolněná a je mi dobře.

A jak to máte vy? Na co jste si musely v satelitu zvykat? Co vás naopak překvapilo? Patříte k „zeleným vdovám"? Svěřte se nám na info@prozeny.cz . Tady máme pro všechny pochopení a ještě od nás můžete dostat příjemný honorář 500 korun.

ynezorPumanzeSaNyknalC