Hlavní obsah

Uštvaná matka: Děti se nerodí, děti se kladou

Foto: Petr Makovička

Copak dinosauři! Ale... surikata?

Sezona výletů pro nás začíná koncem března a končí začátkem listopadu. Jako každý rok jsme i letos vyrazili o předvelikonočním víkendu do dinoparku. Počasí nám sice moc nepřálo, ale říkala jsem si, že pláštěnku unesu a děti obleču teple.

Článek

Děti jsem sice teple oblékla, ale zapomněla jsem přiobléknout sebe. Tajně jsem doufala, že místo dinovláčku bude jezdit dinoautobus. Do vyškovského dinoparku se totiž dostanete jedině tak, že v zooparku nasednete na vláček, který vás zhruba patnáct minut veze za těmito pravěkými monstry napříč městem, i hlavní silnicí. Autobus samozřejmě nejezdil. Po pěti minutách jízdy jsem cítila zvláštní souznění s Josefem Rakoncajem (pozn. český horolezec, který dvakrát pokořil K2) a představovala jsem si, jak by se asi cítil, kdyby již v základním táboře ztratil rukavice. Číslo jedna i číslo dvě, mé teple oděné děti, se na mě namáčkly, a snížily tak riziko vynechání levé plíce.

Poté, co jsem v cílové stanici vykašlala kostku ledu, jsme si to namířili rovnou do obchodu se suvenýry. Zaprvé jsem se chtěla uvnitř trochu zahřát a zadruhé, pro malý dárek si chodíme hned ze začátku. Na konci prohlídky jsou děti většinou unavené a mají problém si vybrat (a já mám problém je přesvědčit, že půlmetrového dinosaura kupovat nebudeme). V obchodě jsem dostala od čísla dvě první školení, když jsem mu nabídla k zakoupení malý prototyp brontosaura. „To není brontosaurus, ale gigantosaurus. To, mami, nepoznáš?“ Po pravdě nepoznám. Zas tak velký rozdíl mezi nimi není.

Číslo dvě po cestě dinoparkem stihlo ještě vyškolit asi deset vystrašených dětí, slovy: „Neboj, to je jenom jako. To je z gumy.“ U makety obrovského Tyranosaura Rexe jsme se chvíli zdrželi. Číslo dvě našlo na zadnici tohoto pravěkého tvora otvor a zkoumavě si ho chvíli prohlíželo, načež zcela očividně začalo přemýšlet. Očekávala jsem zvídavý dotaz, který skutečně přišel. „Mami, a on tou dírou kadí vajíčka, a z těch vajíček se vylíhnou další dinosauři, že jo?“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že vajíčka se nekadí, ale kladou. Číslo dvě opět chvíli přemýšlelo, a poté před skupinkou brněnských turistů (soudě podle používaného hantecu) proneslo: „Mami a tys nás taky zadkem nakladla, že jo? Ale první mě, a až potom ségru.“ Toto jeho tvrzení jsem mu nijak nevyvracela. Až na pár nepatrných odlišností měl vlastně pravdu. Se slovy, že si to vysvětlíme později, jsme zamířili do promítacího sálu.

Před kinem jsme vyfasovali 3D brýle a postavili se k ostatním divákům. Číslo jedna, které ještě nebylo zasaženo moderní technologií, si odmítlo nasadit brýle. Číslo dvě jako starý dinoparkový mazák uhýbalo před letícím meteoritem a uklidňovalo okolní děti, že je to všechno jen jako a že nás ten pterodaktyl fakt nesežere. Na konci krátkého filmu, ve kterém větší dinosaurus (bližší určení druhu po mně nechtějte) usmrtí malého dinosaura, sál utichl. Ticho prořízl jen hlas čísla jedna: „Tak, a je po něm. Je mrtvej.“ S jedním lehce švidrajícím dítětem a druhým nadšencem, paleontologem amatérem, jsem opustila kinosál a vyčkávala na zpáteční vláček.

Zpátky v zooparku mě čekala zrada. Pokud jej chcete opustit, nevyhnete se dalšímu obchodu se suvenýry. Jen jsme nahlédli dovnitř, a já jsem pocítila silné nutkání prodat jednu ledvinu. Koupit si plyšáka ve třiceti letech by bylo ujetý, ale ta plyšová surikata ve mně zanechala zvláštní díru zející prázdnotou. Snad příště ukecám číslo jedna, že se mu taky líbí, a tajně si ji pak v noci budu krást k sobě do postele.

A kdy začínáte a končíte s výlety vy?

ynezorPumanzeSaNyknalC