Článek
Spousta maminek má stejný problém, jaký jsem měla já s číslem dvě. Dostat do dítěte alespoň nějaké teplé jídlo. V tomto ohledu se musím přiznat, že je můj syn po mně. Když jsem byla malá, seděla se mnou babička u oběda a se slovy „narvi to do sebe, narvi“ práskla malým proutěným klepadlem na koberce o stůl. Z respektu jsem zhltla polovinu nepokousaného knedlíku vcelku, až mi v očích zaslzelo. Pamatuji si taky, že jsem sedávala každé poledne u jídla klidně dvě hodiny a můj táta mi tvrdil, že když budu pořád brečet, jídlo si přesolím.
Číslo jedna díky bohu nezdědilo nic z mojí anorektické povahy a je takovou naší malou domácí žíravinou. Občas z legrace tvrdím, že je jako drtička odpadu, a i kdybych jí kraví lejno posypala petrželkou, chtěla by si přidat.
Číslo dvě bylo bohužel něco podobného jako já. Jediné, co ve svých dvou letech jedlo, byly suché rohlíky a jahodový smetánek. Nic jiného do něj nešlo dostat. V jedné etapě se odhodlal a jedl jen čistý vývar z polévky. Po měsíci si to rozmyslel a začal vyjídat pouze mrkev. Toto období bylo pro mne vážně šílené. Jakékoli mé snahy o nakrmení dítěte skončily nezdarem. Krom toho, že jsem se ho pokoušela vyhladovět, jsem mu vyráběla z brambor postavičky, z palačinek jsem tvarovala vánočními vykrajovátky zvířata a z kuřecích prsou jsem tvořila traktor. Nic nezabíralo, včetně oblíbené věty mojí mámy „narvu to do tebe jak do kačeny“.
Upřímně mi bylo úplně fuk, jestli strava obsahuje nějaká „éčka“, konzervanty a barviva, jediné, co jsem potřebovala, bylo, aby jedlo. Nejsem totiž vášnivá čtenářka potravinových etiket, i když po zhlédnutí jistého nejmenovaného krátkometrážního seriálu o jídle jsem vůči těmto papírkům mnohem všímavější.
V dnešní době se hledí úplně na všechno a měli bychom si dávat pozor, co jíme, to nepopírám. Ale všeho s mírou. Každá maminka ať si své dítě krmí, čím chce. Já za pytlík biomrkve padesát korun zkrátka nedám, i kdyby to byla poslední mrkev na světě. Pamatuji si, že jistá kamarádka kroutila hlavou, když jsem svému rok a půl starému dítěti dávala pribinák. „Je na to ještě malý," říkala. Svému stejně starému dítěti vrazila do ruky cereální sušenku a dodala „ať ji požužlá“.
Jak jsem již říkala, je mi upřímně jedno, čím ostatní mámy živí svoje ratolesti, a současně s tím chci mít právo narvat do těch svých to, co uznám za vhodné já. Chcete krmit děti párky přesto, že víte, z čeho se vyrábějí? No tak je tím krmte. Chcete jim kupovat fosforová pitíčka, která nejsou nic jiného než obarvená přeslazená voda? No tak jim to kupte. Masný průmysl by měl vzkvétat a zubaři taky potřebují výplatu.
K výběru potravin se stavím jako k chlapům. Co má uvnitř převážně škodlivé věci, nechávám pro ostatní. Zboží, u kterého dobré převažuje nad škodlivým, si můžu odnést domů, a nakonec budu možná i spokojená, protože nic není ideální. Ten předražený zbytek, který z nás tahá jen peníze, nestojí za námahu. Za mě je to zlatá střední cesta nejmenšího zla.
A co vy a kamarádi „éček“?
