Hlavní obsah

Uštvaná matka: Jak nás navštívil parazit

Foto: Marie Bartošová

Jak se mohly v naší přečistotné rodině objevit vši?!

Veš dětská je jednoduchý, velmi rozšířený parazit. Objevuje se v kolektivních zařízeních, jako jsou školky, školy, vojenské útvary či dlouhodobé plavby ponorkou. Nedávno jsme se s ním seznámili i my.

Článek

Jsem poměrně čistotný člověk, peru několikrát týdně, děti se koupají každý den a stejně tak mají každý den čisté oblečení bez ohledu na to, zda je špinavé nebo ne. Na tom, aby mé děti chodily čisté a hezky oblečené, si celkem dost zakládám. Pro mé čistotné ego to byl zásah přímo na brňavku, když jsem zjistila, že máme vši.

Nezáleží na tom, odkud se vzaly, zda je děti přinesly ze školky nebo se o nás otřel nemytý bezdomovec v supermarketu. Zkrátka nás přišly navštívit a bylo potřeba se jich zbavit.

Pořídili jsme tedy spoustu různých přípravků, zakoupených v různých lékárnách na doporučení různých magistrů těchto prodejen. Děti nevykazovaly žádné projevy, ze kterých by bylo patrno, že na nich vši parazitují, ale já jsem měla chuť se poškrábat až na mozku ocelovým kartáčem.

Jelikož jsem jako dítě nikdy neměla dlouhé vlasy a vychutnávám si tento dar až nyní, ve svých takřka třiceti letech, nedokázala jsem se smířit s faktem, že bych se musela ostříhat. Rozhodnutá vyhrát boj s parazity jsem si nanesla na hlavu celý obsah jedné z lahviček. Další lahvičku s přípravkem jsem napůl nanesla na kštice svých dětí. Pro zvýšení účinku jsme si všichni obalili hlavy mikrotenovým sáčkem a šli jsme se pustit do deratizace prostoru.

Vše, co nebylo pevně spojeno se zemí či jiným povrchem, jsem se rozhodla vyprat. Děti přinesly asi pět kilo plyšových zvířat, osm polštářů, šest dek a já jsem přispěla vším, čeho jsme se v předcházejících třech dnech byť jen dotkli. Mezi druhou a třetí pračkou jsem naprosto amatérsky zabrousila po internetu, abych se podívala, jak taková veš vypadá. Zvedl se mi žaludek poprvé. Internet jsem zavřela a šla jsem vysát dětský pokoj s ložnicí, včetně zdí a záclon.

Číslu dvě jsem hned po umytí a vysušení vzala celou hlavu holicím strojkem na tři milimetry. Vyskakoval radostí a vykřikoval: „Už budu zase vypadat jako tatínek.“ Čísla jedna mi bylo líto. Z výše zmíněných důvodů, které mapují dlouhovlasou historii mého života, jsem si užívala motání copánků a uzlíků na jejích řídkých, leč dlouhých vlasech.

Nedokázala jsem ji ostříhat. Bylo by to rychlejší, ale přes srdce bych to nepřenesla. Pustily jsme se do vyčesávání malých potvůrek. Při bližším prozkoumání jediného nalezeného parazita, který ještě lezl, se mi zvedl žaludek podruhé. Číslo jedna vykřiklo: „Jé, hele mami, ten brouček leze.“ Rozmáčkla jsem ho nehtem a vysvětlila, že už neleze.

Číslo dvě bylo takřka dohola. Já a číslo jedna jsme si několikrát vyžehlily vlasy žehličkou, abychom ty zbývající mršky, které jsem přehlédla, upálily. Po třech dnech praní a žehlení nikoli prádla, nýbrž našich hlav jsme se jich zbavili. Psychické trauma však zůstalo.

Když jsem vyprávěla své kamarádce o tom, jak ponižující to byl zážitek a že teď číslo dvě vypadá jako skinhead, z deprese mě dostala jedinou větou:„Tak mu teď pěkně vysvětli, co a jak má dělat.“

A co vy? Máte to teprve před sebou, nebo už jen s hrůzou vzpomínáte?

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek