Článek
Měla jsem plán zahrabat na nějakém místě v lese sáček s pokladem. Původní myšlenka dojít co nejdál, aby se děti druhý den chůzí unavily, mě přešla při prvním prapodivném zvuku v mém okolí. Málem jsem se podělala. Scéna z filmu Texaský masakr motorovou pilou se zdála být mnohem reálnější než kdy dřív. Zahrabala jsem tedy dětskou lopatičkou sáček u nejbližšího krmelce. Při odchodu jsem si uvědomila, že ten krmelec tam není jen na ozdobu, a přidala jsem trošku více razance do své chůze.
V noci pršelo, ale to mě neodradilo. Druhý den jsem nakukala dětem, že jsem viděla pirátskou loď a určitě tu piráti někde nechali svůj poklad. To, že v okolí není žádný vodní tok, jim nedošlo. Vydali jsme se tedy na výpravu za pokladem. Představovala jsem si to ovšem asi moc jednoduše.
Číslo dvě přestalo jevit zájem o úlovek od pirátů a začalo sbírat šneky, kterých je u nás po dešti jak máku. Číslo jedna rozmázlo podrážkou asi dvě žížaly a začalo ječet, že chce taky šneka. Číslo dvě se nabídlo, že najde dalšího. Láskyplně jsem vzhlížela ke svému synkovi a obdivovala jeho oddanost své mladší sestřičce.
Láskyplný pohled mě opustil v momentě, kdy jsem ho viděla plazit se po zabláceném kopečku, snaže se dosáhnout na šneka. „Nevadí," říkala jsem si, pro ségru všechno, hlavně když přestane řvát. Číslo dvě odevzdalo číslu jedna šneka. Číslo jedna nepřestalo řvát. Snažila jsem se přijít na to, co se děje. Číslo jedna se šneka bálo, už ho nechtělo. Nabídla jsem šneka číslu dvě do sbírky. Taky ho nechtělo. Zahodila jsem šneka. Číslo jedna se ještě víc rozeřvalo. „Co je zas?“, byla jsem už nervózní. „Tys mi zahodila šneka," plakalo číslo jedna. Neměla jsem na to nervy. Připomněla jsem dětem cíl výpravy a pokračovali jsme.
Po chvíli jsme minuli místo, kde v létě sbíráme ostružiny. Nastala ta chvíle, kterou nazývám „okamžik před sebevraždou“.
- „Hele, mami, tady rostou ostružiny.“ (Všímavý chlapec. Jsem pyšná, že si to pamatuje.)
- „No, teď ne, miláčku, to až v létě.“
- „A kdy bude léto?“ (Jeho zvídavost mě ohromuje.)
- „Až budeme nosit kraťasy.“ (Logické vysvětlení. Snad postačí.)
- „Já bych si klidně vzal kraťasy už dneska.“ (Nestačilo.)
- „To ale neznamená, že bude hned léto.“ (Taky logické, myslím si.)
- „A kdy teda bude léto?“
- „Až bude venku velké teplo.“
- „Mně je celkem horko.“ (Nevzdává se.)
- „Ale není léto.“ (Nevzdávám se.)
- „Já bych chtěl trhat ostružiny.“
- „To až v létě. Teď nerostou. Vidíš? Nejsou tu ani zelené plody. Musíme počkat.“
- „A na co?“ (Proboha!!!)
- „Na léto!!“
- „To se budeme chodit koupat?“ (No hurá. Dochází mu to.)
- „Ano správně, to se budeme chodit koupat.“ (Mám dojem, že už to pochopil.)
- „Minulý týden jsme se byli koupat.“ (Nepochopil.)
- „To jsme byli v aquaparku.“
- „Ale byli jsme se koupat.“ (Je fakt chytrej. Snaží se mě dostat.)
- „To ano, ale ještě pořád není léto.“
- „Mami, já už ten poklad nechci. Já chci ostružiny.“
- „Ostružiny nerostou. Porostou až v létě.“
- „Tak já si půjdu pro ty kraťasy, jo?“ (Za co, panebože, za co?!)
Vzdala jsem to. Zabavila jsem děti šiškami. Všimla jsem si, že nám prokáceli pořádně les. Ten strom, co jsem měla vyhlídnutý od minula, už tam není. Musím si najít nový. Zjistila jsem, že můj původní plán ztroskotal. Poklad jsme nenašli, protože les ve dne vypadá skutečně jinak než v noci. A já ho pak nenašla ani „v létě“.
A co vy? Jak zabavujete své děti?
