Článek
Stejně jako spousta jiných matek, jsem i já po porodu nevypadala nijak vábně, a spíš jsem svým vzhledem připomínala Věstonickou Venuši. Dočetla jsem se, že tato soška byla oceněna na čtyřicet milionů dolarů, což je pekelně nefér. Byla jsem její živou replikou, ale nikdo si mě rozhodně necenil natolik, aby si mě vystavil v obýváku na skříni s cedulkou „neprodejné“.
Jako novopečená matka jsem tedy kojila a kojila až do úmoru, ve snaze shodit těhotenstvím nabraná kila co nejdříve. Během tří měsíců se z osmdesátikilové matrony stal šedesátikilový pozdrav z Dachau. Byl to dobrý pocit, nemuset si k obléknutí riflí lehnout na postel, pět minut zadržovat dech a při výdechu přidržovat knoflík, aby nevylítnul a neproletěl třiceticentimetrovou zdí. Sice jsem byla zase tenká jako proutek, ale zbytek postavy se tak nějak, dá se říct, roztekl.
Když jsem se dívala do zrcadla, bylo zřetelně jasné, že bych potřebovala podprsenku i na zadek a břicho by bylo potřeba nechat projet mandlem, protože vypadalo stejně kvalitně jako čerstvě spravená silnice první třídy v naší republice. Kruhy pod očima naznačovaly pouze to, že jsem nezhubla díky vytrvalostním rekordům v kojení. Úbytek váhy zapříčinila pouze únava z počátků mateřství, kdy mým dnům vládl dětský pláč, pleny, chaos, dezorientace v prostoru i čase a příležitostná péče o manžela, ke které jsem se dokopala jen silou vůle.
Po narození druhého dítěte už jsem věděla, že kojením se nehubne, a bylo mi to celkem i jedno. Premiéru v mateřství už jsem měla za sebou a žila jsem v domnění, že ta kila půjdou dolů tak nějak sama, stejně jako dřív. Nijak jsem se tedy neohlížela na to, co jím a jak moc toho jím. Sem tam jsem uzobla brambůrek z misky na stole, když jsem náhodou prošla kolem, nebo jsem slupla sušenku ze skříňky při cestě z obýváku do ložnice. Vzhledem k tomu, že můj syn měl v té době již dva a půl roku a byl poměrně živé dítě, které neustále pobíhalo všude možně po bytě, chodila jsem okolo těchto lákadel poměrně často.
Pytlíky brambůrků a balíčky sušenek mizely rychleji než pivo z naší lednice, které do sebe házel tehdejší manžel, aby se mu rozostřil zrak, a on se tak mohl alespoň na chvíli podívat na to, jak vypadá jeho žena. Během tří měsíců jsem nezhubla ani deko, ale za to jsem byla schopná unést plně naloženou popelnici. Pohled na ta numera na digitální váze ale nebyl nijak příjemný, a tak jsem si sehnala sérii filmů o cvičení Pilates. Vždycky, když děti po obědě usnuly, pustila jsem si některý z dílů a s pravidelnou přesností jsem po deseti minutách usnula stejně jako děti, ale na koberci a v poloze, která se nazývá „potápění labutě“.
Byla jsem tlustá. Ale byla jsem spokojeně tlustá. Jediné, co mě vyvádělo z míry, byly rozhovory v televizi a časopisech s celebritami, které dva měsíce po vypuzení potomka z dělohy vypadaly pomalu líp než kdy předtím a komentovaly to slovy: „Nemám čas se najíst a sem tam cvičím“. Bylo mi totiž jasné, že kecají, protože ono „sem tam“ v jejich slovníku znamená, že mají osobního trenéra a drtí se v posilovně tři hodiny denně právě proto, aby mohly říct „sem tam cvičím“. A to jejich „nemám čas se najíst“ jsem jim nevěřila už vůbec.
Kdo má děti, tak ví, že jejich svět se točí hlavně kolem jídla. Alespoň ty moje děti jedly celý den v podstatě bez mezičasů. Tu a tam jim u stolečku upadl kousek rohlíku, tamhle zůstal nedojedený jogurt, v polévce zbyla zelenina, po hlavním jídle kousek masa a brambory, pod stolem drobky a tak podobně. A jelikož jsem šetřivý člověk, vždy mi bylo líto jídlo vyhazovat, takže jsem se pasovala do role dojížděčky čehokoli a věta celebrit „nemám čas se najíst“ se pro mě stala nepochopitelnou. Já jsem jedla furt.
Jak je poznat na fotografiích, tak rozhodně nevážím osmdesát kilo. Za to, že se mi nakonec podařilo shodit nabraná kila i po druhém dítěti, vděčím svému teď již bývalému muži. Přinesl velkou oběť, a já tak díky jemu odchodu od rodiny zhubla nárazově dvacet kilo.
Závěrem chci podotknout, že stejně jako je pouze fikcí to, že kojení je přirozenou antikoncepcí (stoprocentní), tak ani s hubnutím nemá podle mě kojení co dělat. Prostě se přestaňte ženský tak cpát!
Že mám pravdu?
