Článek
Víc než celá akce mě rozesmál pohled do tváří obětí (otců). Ten výraz velmi dobře znám a vy jistě také. Někteří muži tuhle činnost nesnášejí, ba dokonce se jim daří vyhnout se jí tak dobře, že za celá plenková léta své ratolesti ji ani jednou nepřebalí. Před těmito jedinci smekám pomyslný klobouk. Jste fakt borci. Co si o tom myslí vaše ženy, si dokážu dost dobře představit, jsem jedna z nich.
Můj bývalý manžel se k přebalování našeho syna stavěl velmi statečně. Byl nadšen, že udržel rod Kodrů a pokrevní linie bude pokračovat, a toto nadšení mu malou chvíli vydrželo. V těžších momentech volal „Mámo, tohle nezvládnu", a já volala „Neboj, já ti věřím. Zvládneš." Většinou mi to ovšem nedalo a přispěchala jsem mu na pomoc. Neskutečně jsem se vždycky smála. Ten výraz beznaděje a zoufalství u člověka, který s přehledem suverénně předvede parádní backhand na kurtu. V tomto momentě zase takový mačo nebyl.
My ale taky necítíme vůni konvalinek. Taky máme chuť používat při této činnosti skafandr vědců, kteří ve své laboratoři zkoumají virus Ebola. Nejraději bychom tuto nálož hodily do plechové nádoby, zavezly na odlehlé pláně v desetikilometrové vzdálenosti od civilizace a zahrabaly deset metrů pod zem jako nukleární odpad. Ale někdo to dělat musí. A ruku na srdce, my matky to stejně umíme dělat nejlíp.
Vzpomněla jsem si, že jsem často svého muže poučovala o tom, co a jak má dělat. Možná, že jsem ho měla nechat dělat věci po svém. Vždyť je fuk, jestli lepítkem plenky přelepil medvídkovi Pú hlavu nebo ho nechal čouhat. Hlavně, že to udělal. Vždyť je fuk, že dítě ve vaně umyl houbičkou na nádobí. Hlavně že to neudělal pemzou.
Když byly číslu dvě zhruba dva roky, musela jsem na nečekanou operaci. Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem se bála. Ne operace, ale toho, co si beze mě doma počnou. Sepsala jsem arch o velikosti A4 s instrukcemi, co a jak, kde jsou pleny, kde jsou ručníky, potažmo přesné souřadnice umístění dětské postýlky. Aby si to můj muž opravdu „užil“, napsala jsem mu i nákup. Na tento požadavek dožadoval ke každému výrobku do závorky napsat jeho přesný popis, barvu krabice, název výrobce, přibližnou cenu, počet kusů a polohu v supermarketu. Následně jsem tento seznam musela přepsat podle pořadí regálů v daném obchodě, aby se zbytečně nevracel.
Po mém návratu z nemocnice jsem slyšela onen balzám na mou mateřskou duši. Dvě věty, které mě vynesly do výšin. Takřka jsem z pocitu zadostiučinění dosáhla na pražce svatých, jak jsem létala radostí a tajně si v duchu mnula ruce.
Byla to věta: „Nechápu, jak to všechno stíháš, ale chápu, proč se těšíš na poledne a večer. To totiž spí.“ A já jsem se ze srdce po dlouhé době zasmála. Smích mě přešel v momentě, kdy dodal: „Jo, a do koupelny raději ani nechoď.“
Nakonec mi bylo jedno, jak to všechno probíhalo v mé nepřítomnosti. Byla jsem zdravá a taky ráda, že si tu péči o dítě na pár dní vyzkoušel i můj muž.
Tátové a ratolesti si utvářejí svůj vlastní systém, jak spolu fungovat. Neměly bychom jim do toho zasahovat, ať už to vypadá sebedestruktivněji.
A jak to vypadá u vás?
