Článek
Je to už víc než dvacet pět let, co jsme se jednou potkali a vy jste si do mě dloubl, kdy s vámi už konečně udělám rozhovor. Tak jsem si dloubl taky a odpověděl, že k padesátinám. Zatvářil jste se dotčeně, beze slova jste se otočil a odkráčel. Vzpomínáte si na to?
„Ale jo, vzpomínám. To bylo na nějakém koncertě v Lucerně, ne?“
Bingo! Přesně tak! Tak jak je to s tou vaší amnézií, když si pamatujete i takovou banalitu? Na co všechno si vzpomínáte? Třeba na nějaké zážitky z dětství?
„Ano, na ty taky. Jenže zrovna na tohle můžu odpovědět cokoli, že. Takovéhle vzpomínky mi zůstaly. Když někam jedeme s kapelou, často naviguju šoféra, protože mnohdy trefím spíš já než on. Dokonce občas vítězím i nad navigací, protože si pamatuju různé zkratky.“
Co třeba chutě? Vůně? Nebo tváře? Jména?
„Chutě i vůně zůstaly. Tváře taky. Vždyť i vás jsem poznal. Jména jsem nezapomněl, někdy, když si brácha nemůže na nějaké vzpomenout, třeba někoho z historie, dovedu mu správně napovědět. Největší problém mi dělá skládání slov, slovosled, tedy v mém případě texty. Taky rody. Texty zmizely všechny, přes pět set jich bylo a já jsem se nově dostal horko těžko přes dvacítku. Vypadly i lidové písničky, které jsem znal snad všechny. Možná to bude tak, jak říká Zdeněk Rytíř, že všechna ta slovíčka z textů mi v hlavě zůstala, ale jsou rozsypaná, a funkce, která je uměla sestavovat správně dohromady, se mi porouchala. V podobném smyslu mluvili ostatně i lékaři.“
Jako herec zazářil s Helenou Vondráčkovou v nezapomenutelné pohádce Šíleně smutná princeznaFoto: archiv
Jak vám bylo, když jste si po nějakém čase uvědomil plný dosah toho, co vás postihlo?
„Honza mě odvezl do nemocnice prakticky z jeviště v Litoměřicích. Měl jsem s sebou texty písniček, byl jsem sám na pokoji a požádal jsem sestřičky, zda by jim nevadilo, kdybych jim zazpíval. A díky těm textům to už večer šlo. Když mě to postihlo, nedokázal jsem přečíst ani jediný.“
Tak vám bylo do zpěvu? Někdo by možná pomýšlel na sebevraždu. Vždyť to se vám muselo jevit jako konec všeho.
„Konec, ano. Na sebevraždu jsem ale nepomýšlel. To je kapitulace. Vždycky se něco dá dělat, i když se třeba nedá dělat vlastně už nic. Člověk se aspoň snaží. Říkal jsem si tehdy, že prostě půjdu do důchodu, do kterého mi tehdy ještě pár roků scházelo.“
Neocitl jste se třeba i na hraně existenčních problémů?
„To naštěstí ne.“
Dobře jste udělal, že jste to nevzdal, protože po roční rekonvalescenci jste už stál na pódiu, přímo v Lucerně, a slavil tam šedesátiny. Šlo to všechno jako dříve?
„K té Lucerně mě dokopala manželka Oty Petřiny Hanka, a ono se to povedlo. Jako dříve to pochopitelně nešlo. To nejde ještě ani dnes. Paměť mi pořád dává zabrat a třeba nové texty se učím o hodně obtížněji než dřív. Co je ještě horší, já byl vždycky ukecanej, mezi písničkami jsem hodně mluvil, a to teď jde ztuha. Mluvím, ale dělá mi potíže výběr vhodných slov, nenapadají mě synonyma, občas mi vypadne zvratné zájmeno.“
Za poslední album získal zpěvák dvě prestižní ocenění AndělFoto: Isifa
A od té doby se vaše kariéra začala zase rozjíždět. Máte nějaká omezení, aby se situace neopakovala?
„Měl bych se hlavně vyvarovat přetažení, které podle mého soudu tu mozkovou příhodu způsobilo. Takže na jedné straně mohu vystupovat, kolikrát chci, i víckrát denně – dokonce čím více koncertů, tím lépe, protože tím se mozek cvičí –, nemám omezený ani pohyb na jevišti, ale na druhé straně bych měl dodržovat pravidelnou životosprávu, od jídla po spánkový režim.“
Víc koncertů denně… Hrozilo to tehdy, bylo jméno Neckář v horkém kursu?
„Pravda je, že jsme už tolik nekoncertovali. Usoudili jsme, že jsme už docela dost staří na harcování z místa na místo. Ale ubylo i nabídek, protože pořadatelé měli v podvědomí, že jsem nemocný, a taky jsme byli dražší. Po vystoupení na rockovém festivalu v Trutnově, kdy se o nás opět zvedl zájem, jsme znovu dali dohromady kapelu Bacily, zatím bez vlastní techniky. Bacily byly do té doby na takové časově neomezené dovolené a my hráli jen komorně, ve třech.“
Hádám správně, že od konce loňského roku už si zase můžete dovolit být ještě dražší a jezdit už zase i s vlastní technikou?
„Ano, postupným návratem jsme se opět dopracovali k tomu, co jsme kdysi dělávali běžně.“
Protože loni na podzim jak blesk z čistého nebe přišla nabídka od generačně odlehlých kolegů, abyste pro film Alois Nebel nazpíval stěžejní píseň Půlnoční. Jak si na vás vzpomněli? Překvapilo vás to? Sledujete žhavé dění v domácí pop music, abyste věděl, o koho jde?
„Brácha dostal od pana Muchowa demosnímek Půlnoční nazpívaný Jaromírem Švejdíkem s nabídkou, jestli bych ji nechtěl zpívat já. Nerad se učím nové věci, protože mi dělá problémy oprašovat ty staré. Honza pana Muchowa aspoň znal z filmové muziky, mně ta jména neříkala nic. Proto jsem váhal, ale brácha mě udolal argumenty. Jednak mi připomněl, že jsem k filmu měl vždycky blízko, proč se tedy nezapsat písničkou ještě do jednoho dalšího. Navíc písničkou opravdu jednoduchou. A k tomu všemu Květa z filmu má ráda Neckáře, tak kdo jiný by to prý měl zpívat? Navíc ta skladba není ve filmu stěžejní. Přesně řečeno neměla být.“
Jak tomu mám rozumět?
„Ona měla jen tiše v pozadí kolorovat děj. Jenže pan producent Strnad usoudil, že pro promo filmu by bylo dobré udělat klip, a to právě na tuhle písničku. A opět zavolali bráchovi, jestli bychom nemohli přijet na Hlavní nádraží do Fantovy kavárny, kde s námi udělají jen pár obrázků. Za hodinu a půl byl na světě klip – a vzápětí se stalo něco, s čím nikdo nepočítal, ani autoři, ani producenti, natožpak my. Na Youtube ho zhlédlo dva a půl milionu lidí.“
Kapelník a bratr Jan Neckář doprovází Václava na různé schůzky a pomáhá mu s formulacemi vět, které ještě dělají zpěvákovi potížeFoto: Isifa
A vy jste si s jednou snadnou písničkou naběhl, protože teď se jich budete muset učit rovnou deset. Slovo dalo slovo a po jednom megahitu se rodí hned celé album. Museli vás přemlouvat?
„Ti kluci mě na to připravili, už když jsme dělali Půlnoční. Že prý mají v šuplíku další skladby a že by to stálo za album. Před týdnem jsem dokončil jeho nahrávání. Teď jde o to, jestli budu schopen se naučit i další nové texty, protože na té desce pár hitů srovnatelných s půlnoční určitě je a měli bychom je hrát na koncertech. Když je nebudou hrát rádia, jak lze předpokládat s ohledem na kvalitu, odvahu či neúplatnost hudebních redaktorů.“
Deska by měla vyjít do léta a lze čekat, že kupovat si ji budou patnácti- i sedmdesátiletí. To je přece parádní trefa!
„Taková mezigenerační záležitost. Generace našich dětí udělala něco, co se líbí jejich rodičům i jim a pomalu i jejich dětem, protože i v mateřských školkách si to děcka broukají.“
Před nějakým časem vyplula na mediální povrch zvěst o vaší spolupráci s StB. Dal jste se slyšet, že to hodláte řešit soudně, ale pak všechno zvláštně utichlo. Proč?
„Protože mě můj právník přesvědčil, že je to zbytečné. Protože, jak říkala Marta Kubišová, to jako každá jiná novinářská senzace, vyhnije. Ono to má více vrstev. Údajně jsem měl donášet na Martu a na našeho manažera Honzu Bunzela. Marta ale ví, že to tak není, a ví taky, kdo na ni skutečně donášel. A když jsme pak s advokátem šli hlouběji do spisů, zjistili jsme, že naopak náš manažer Bunzel agentem StB byl. Přesto jsme se nedopátrali žádného náznaku, že by někoho udal, že by jakkoli estébákům napomohl. Přestože jeho si na rozdíl ode mě zavázali podpisem a vydírali ho kvůli sázkám na koníčky.“
Vrátím-li se k úvodu: kdybych vám dnes na otázku, kdy spolu uděláme rozhovor, odpověděl, že k sedmdesátinám, dotklo by se vás to stejně jako tehdy, kdy jsem mladickou pop hvězdu odstrčil až skoro k důchodu, nebo už se po těch letech díváte na život trochu jinak?
„Dnes bych se to s vámi možná pokusil usmlouvat až na osmdesátiny. Protože by nebylo marné zažít třeba za deset let podobné překvapení, jaké prožívám teď z toho, že jsem ve svém pokročilém věku natočil desku. Ale lepší je to raději nepočítat.“
