Článek
Z druhé strany, někdo vypadnout musel, tak proč ne zrovna já, že ano? Kdysi jsem si přečetla v rozhovoru s Janem Potměšilem, krásným charismatickým ševcem prťavcem z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci, větu, která mě překvapila. Psal: „Když jsem po autohavárce, kde jsem jel jako spolujezdec, skončil na vozíku, neříkal jsem si ,Proč zrovna já', ale ,A proč ne zrovna já?!'“ Statečný silný muž. Je to nepatřičné srovnání s nějakým blbým pocitem z prohry v soutěži, ale pomáhá to.
Takže – když jsem po 3 měsících tréninků vypadla hned v prvním kole, vzpomněla jsem si na tu větu a řekla jsem si: „A proč bych zrovna já vypadávat neměla?!“ A stejná věta mi pomohla, když se mi v životě staly i horší věci. Zkuste to, je to věta, která docela ulehčuje nějaké situace – těžší i lehčí – kdy si člověk připadá – třeba trochu nespravedlivě – zaskočen osudem.
Ale zpět ke snům. Takže z mého dětského snu o tom, že bych byla tanečnice, mě prohra navždy vyléčila. Teď už ani nemám pocit, že jsem jí kdy být mohla. Nemohla, jsem kopyto. A u kopyt zůstanu, protože mým dalším snem bylo mít kozu. Dávejte si pozor, jaká přání vyslovujete nahlas. Moje přání byl vlastně žert či zahrávání si s myšlenkou, jaké by to asi bylo, kdybych měla kozu, a lup ho – už ji mám. Byla překvapení k padesátým narozeninám.
Celou první noc koza na zahradě probečela, opravdu probečela. Smutkem po mámě. Ráno se skamarádila s našimi psy a kočkou a já odcházela do práce s krásným pocitem. Naše čtyři zvířata se vesele honila po trávníku, trochu zdupala vše, co jim přišlo pod kopyta a tlapy, a pak se rozvalila ve svornosti a klidu na sluníčku a navzájem se hřála. Kdybychom se my lidi k sobě chovali fakt jako zvířata, mohlo by být na světě líp!!!
S kozou je legrace. Když se rozeběhne po dlažbě za psy, rychle všichni uhýbáme, protože brzdění jí nejde. Přece jen je kopytník a srážka by nemusela dopadnout dobře. Pro nás.
Nevím, jak dlouho vydržím být farmářka bez chlívku, ale buď obětuji kus zahrady a postavím chlívek, nebo kozu dovedu do nedalekého školního statku.
Bojím se, že moje rozhodování brzy urychlí městská policie pokutou za rušení nočního klidu. Koza je veselá, ale jakmile se zavřou dveře do domu, bečí a mečí tak hlasitě, že je to určitě slyšet až na Hrad k panu prezidentovi. Chce totiž být pořád v láskyplné společnosti a drbána na zatím bezrohaté hlavě. Chce být s námi „ve stádečku", ale kozu do kuchyně fakt nepustím!
A ten poslední splněný sen jsou vaše milé reakce pod minulým článkem o radosti. Ráda si čtu vaše diskusní příspěvky. Teda popravdě – některé. Ty, kde dochází k dialogu mezi námi ženami. Vy napíšete: „No jo, tak u vás je to jako u nás“, či naopak „Vy to máte špatně zorganizované, to my s manželem vycházíme lépe atd.“
Tentokrát ve všech vašich reakcích byla cítit potřeba „radovat se ze života“, i když to vždycky lehce nejde. A ty věčné negativistky mezi diskutérkami jako by tentokrát ztratily – díky naší společné dobré náladě – chuť „remcat“.
Přát si, aby nám dobrá a radostná nálada vydržela nonstop, je nereálné, ale můžeme si ji umět samy znovu navodit. Někdy. Tak vám přeju, aby to „někdy“ bylo aspoň občas.
Hezké sny.
