Článek
Úplně cizí ženy si jsou schopné na veřejnosti – třeba cestou ve vlaku – vyprávět intimní detaily o svých porodech. A tím stejně jako muži dokazují, že jejich porod, stejně jako to vojenské cvičení – pro ně bylo něco výjimečného. Výjimečného tím, že ten silný zážitek v nich samotných jen tak něco dalšího nepřekoná.
„Pani, mně to začalo tak, že mi praskla voda. Volám na manžela, že mi praskla voda, a on trouba běžel do sklepa hledat, kde že nám to teče.“
„To mně," trumfuje druhá, „praskla voda ve frontě na maso a lidi si mysleli, že jsem se počurala!“
Třetí voda nepraskla. Zato byla dáma otevřená, a přesto nerodila. Čtvrtá byla zavřená, a rodila hned a měla šílené bolesti!
Ta první byla v pohodě a rodila by klidně na zakázku. Heč!
Druhá měla velké dítě a to ji roztrhlo na 5 stehů a třetí měla dítě malé, a přesto stehů měla třináct! Heč! Heč!
Souboj vrcholí transportem.
Mě vezla k porodu záchranka!
To nic není, paní, to mě soused traktorem!
Já?! Já tam jela tramvají, a sama!!!
„A já?!“ (vítězí poslední) „já to nestihla, a rodila jsem doma!“ Heč, heč, heč!!!
Zvířata jsou o hodně ochuzena. O porodech si nepovídají, nečtou knihy ani články v barevných časopisech. Rodí jen podle svého instinktu a některé samičky musí navíc po porodu sežrat i svou placentu. Lidská placenta se díkybohu háže do kýblu.
Rodila jsem pětkrát, ale porod jako divák jsem zažila poprvé. Byl to film chvilkami plný napětí, pak zas romantiky, občas komedie, a nejvíc byl asi akční. Nejdůležitější je, aby „ten film“ skončil dobře. Pak si totiž všichni diváci s úlevou rádi popláčou.
A jak jste na tom, milé čtenářky, s porody vy?
