Článek
Nevím jak vy, ale já se děsím složitých receptů. Jak začne recept větou „připravte si limetku, šalotku a karotku“, místo textu „vemte citron, cibuli a mrkev“…, tak vím, že tento recept není pro mě.
Nelákají mě nafocené talíře s dvěma zelenými lístečky vhodnými spíš do kytice a malou exotickou kopičkou čehosi barevného. Na první pohled je toho na mé muže – syny a partnera – málo a za další to bývá finančně náročné jídlo.
Někdy mám pocit, jako kdyby autor receptu jinými slovy říkal: „Chceš- li být v kuchyni ,in', musíš koupit stříbrného kohouta krmeného květy jasmínu, chovaného na farmě mezi Havanou a Jávou a podříznutého zlatým vykládaným nožem. Z chvostu mu vytrhni dvě peříčka a jen těmito čerstvě vytrženými peříčky smíš vymazat plech na koláč.“ Zbytek kohouta zřejmě vyhoď, ale to už tam nepíšou…
Jsem staromódní. Vařím klasicky, rychle a plechy umím vymazat i bez peří. Při velkém počtu strávníků jsem se naučila ušetřit čas na pracovních postupech. Cestou domů v autobuse trávím hodně času kombinací příprav v hlavě. Obrazně řečeno – když dám nejdřív vařit vodu, a pak teprve loupu brambory, je možné stihnout za půl hodiny uvařit i 4 jídla. Víc chodů vznikne, když se všechny „zbytky, přebytky i nadbytky“ snažím okamžitě zpracovat.
Co dnes uvařím? Koupím mleté maso a udělám plněná rajčata mletým a rýží pro babičku, zbytek uvařené rýže dám jako zavářku do polévky, z vnitřku vydlabaných rajčat udělám boloňskou omáčku na těstoviny, ze zbytků těstovin udělám salát na večeři. Do salátu nakrájím maso z krůtího křídla, které se mezitím uvařilo na polévku, a ze zbytku mletého udělám masové kuličky pro ty nejmenší, kteří nejedí ani plněná rajčata, ani salát, ani boloňskou omáčku. Rozmazlenci.
Vařím od svých deseti let, kdy jsem trávila prázdniny s babičkou, která byla na invalidním vozíku. Přišla při havárii o nohu, a přesto byla velmi zábavná. Místo stýskání si na osud říkala: „No to jsem ráda, že nemám nohu, aspoň nemusím nikomu pomáhat ani vařit."
Měla kdysi v Ostravě obchod s vlnou a vedla ho sama. Domácí práce ji nezajímaly, ani je nestíhala, a dětem vařila kuchařka. Nikdy se vařit nenaučila, ale zase byla sečtělá, překládala z němčiny a měla pořád dobrou náladu. Vařila jsem jí moc ráda, snědla úplně vše a vždy mě pochválila.
A v tom je asi podstata vaření. Je štěstí mít pro koho vařit, a pak mu vařit s láskou. Strávník se vaší láskou možná nakazí, a možná vám i poděkuje či alespon hlasitě zamlaská na znamení vašeho úspěchu. Ať se nám to líbí nebo ne, vaření k ženám patří a je základem rodinného štěstí.
Jedna Francouzka shrnula recept na dobrý vztah mezi mužem a ženou do jediné věty: „Milé ženy, nakrmte tu bestii, a ona dá pokoj.“
Hezký den.
