Hlavní obsah

Zdeněk Troška: Být mladší, možná bych o registrovaném partnerství uvažoval

Foto: Isifa

Kdo by neznal režiséra Zdeňka Trošku?

K našemu stolku v kavárně i neznámí lidé směrovali povzbuzující poznámky („Nedejte se, Mistře“). Prostý lid Zdeňka Trošku miluje, intelektuálové mu nemohou přijít na jméno, a jemu to tak vyhovuje.

Článek

Děkuji za milou starost o moje zdraví, kterou jste projevil v naší emailové korespondenci. Na místě je ale spíš moje starost: vás postihlo něco nepěknějšího, že? Už je to dobré?

„Mě postihla kombinace zánětu pohrudnice a zápalu plic. Bleskový atak bakteriálního nebo virového původu, který vás během třiceti minut srazí na kolena. Prý je toho dnes spousta, různých nemocí, říkali mi lékaři. Tak děsivou bolest, jaká to doprovázela, si neumíte představit. Večer jsem si šel lehnout, nic mi nebylo, a ráno jsem se cítil, jako by mi někdo do boku napíchal deset nožů. Už je to dobré, jen mi pan primář doporučil, abych se vyvaroval styku s jakkoli nemocnými lidmi. Takže jsem pro jistotu zrušil všechny autogramiády k Babovřeskům 2.“

Smůla, že se vám to sešlo zrovna takhle s premiérou. Tak si to vynahradíte u „trojky“. Už ji točíte?

„Sedmnáctého května bychom měli začít. Čekáme na jaro, na čas, kdy kvete černý bez a začínají zrát třešně, protože ,trojka‘ začne střihem přesně tam, kde skončila ,dvojka‘. Všechny tři díly se odehrávají zhruba v rozmezí dvou týdnů. To znamená, že až koncem příštího roku vyjde na DVD i třetí díl, divák se na všechny tři bude moci podívat jako na jeden film, protože i dvojka navazovala stejným způsobem na jedničku.“

Koncipoval jste to od počátku jako trilogii?

„Původně to měl být jeden film. To až když pan Plekanec, který měl odstávku v hokejové lize, pomáhal při natáčení své ženě Lucii Vondráčkové hlídat dítě a přijeli za ním jeho kamarádi hokejisti, zrodil se přímo na place nápad na druhý díl. Vystupovali s hokejkami z auta a já je poprosil, jestli bych si je nemohl jen tak natočit – a vzápětí nato jsem předělal konec filmu a domluvil se s nimi, jestli by za čas přijeli točit pokračování. Třetí díl byl už plánovaný dopředu.“

Foto: Isifa/Mafra/František Panec

Babovřesky byl divácky úspěšný film, ať se to někomu líbí nebo ne

Co kdyby „dvojka“ totálně propadla? Točil by se třetí díl?

„To jste mě zaskočil. Předpokládám, že by to musel být opravdu těžký propadák, aby se o něčem takovém uvažovalo. Ale je vcelku logické, že ti, kdo viděli první díl a byli spokojení, ze zvědavosti se přijdou podívat, jak to bude pokračovat. A můžu vám říct – sedíme spolu v pondělí po čtvrteční premiéře –, že mi volala paní producentka, že jen za sobotu přišlo do kin téměř třicet tisíc diváků. Přesně 29 861 – to číslo jsem se naučil. Divácký ohlas je znamenitý. Lidi se baví.“

Vím, to je vaše krédo, díky němuž bez reptání snášíte ústrky kritiků i mnoha kolegů…

„Převážně pražských intoušů, dodal bych ještě. Párkrát se mi ovšem stalo, že se do mě zástupci téhle kategorie zle obouvali, vyčítali mi, jak jsou ty moje filmy hrozné. Pak ale stačilo pár piv, pár skleniček vína, a oni ty Kameňáky odvyprávěli od začátku do konce a smáli se u toho. To se mi opravdu stalo s kolegy režiséry: prosili mě pak, abych to nikomu neříkal. Abych vás neshodil? ptal jsem se. Tak nějak, přiznali.“

Ale vždyť vy jste přece taky intelektuál, vzdělaný člověk, bohužel ale takový padlý anděl, Lucifer. Co vás v komediálním žánru inspiruje, na co se rád díváte?

„Mám-li zůstat u českých komedií, pak celá stará zlatá éra, od Cesty do hlubin študákovy duše přes Pytlákovu schovanku až po Kristiána. Mám rád komedie Oldřicha Lipského, taky Vorlíčkovy. A ze zahraničních? Zrovna nedávno jsem si po letech pustil letitý italský film Bože, jak hluboko jsem klesla, a byl jsem velmi potěšený. Mě posílají do pekel za moje komedie, ale vždyť já udělal totéž, co další moji oblíbenci – Louis de Funés v Četnících, Bažanti, tedy Les Charlots, Šimon a Matouš, všechny tyhle bláznivé komedie. Taškařice pro zasmání, stejně jako Kameňáky a Babovřesky. Kdo v nich chce hledat hloubku a filozofii, je na omylu.“

Foto: Isifa

A to už je premiéra pokračování, tedy Babovřesky 2

Pořád se to vzpírá pochopení. Vždyť vy přece, co vím, máte rád i Bergmana…

„… a taky Tarkovského, Michalkova, Viscontiho, Pasoliniho, Kena Russella a podobné, mám doma snad všechny jejich filmy a těším se z nich. A co málokdo dovede pochopit – když píšu scénář komedie, třeba Babovřesky, poslouchám u toho symfonii Antona Brucknera.“

Znáte úsloví „kázat vodu, pít víno“?

„To je není jen o tom, co člověka baví, ale i o poptávce. Dnes za mnou chodí a chtějí hlavně komedie nebo pohádky – už ani ty moc ne. Když jsem zrovna nastartovaný tím směrem, na nabídku přistoupím. Pak zjistím, že to dělám pro lidi naladěné na stejnou vlnovou délku, a točím tedy pro ně dál. To ale neznamená, že když dostanu impuls k natočení zajímavého dramatu, že se mu vyhnu.“

Třeba životní příběh il divino Boemo, Josefa Myslivečka.

„Vidíte, víte o něm. Ten scénář mám v šuplíku už roky. Nedávno jsem přeložil Nedorozumění od Alberta Camuse. Úžasná záležitost! Mám připravený scénář Jih podle Juliena Greena, o válce Severu proti Jihu. Ale kdo by na to šel? Mám vám připomínat osud mého filmu Poklad hraběte Chamaré? To jsou artové snímky, filmy pro kino osamělého diváka, jak já tomu říkám, bohužel. Do toho žádný producent nepůjde. Zkoušel jsem to, slyšel jsem samou chválu, ale pak stejně chtějí komedii.“

To se ale jako tvůrce dobrovolně vyčleňujete z kultury, kde etymologicky slyšíte slovo „kultivovat“, a zůstáváte jen bavičem.

„Kultivovat? Když už diváka nekultivuje ani škola, myslíte, že to jedním filmem zachráníte? Před časem si mně postěžoval šéf filmových klubů, které za velké peníze remasterovaly kopii Vláčilovy Markéty Lazarové. S ohromnou slávou ji pustily vysokoškolákům a středoškolákům, a když film skončil a v sále se rozsvítilo, sedělo tam osm lidí. Jak už jinak byste chtěl kultivovat?“

Foto: Isifa

Stále veselý úsměv? Ano, takhle by měl vypadat správný režisér komedií

Už ani pohádkami ne, jak jste se zmínil před chvílí?

„Mám připravených sedm pohádek. Když jsem některou z nich nabízel televizi – ty jsou ještě ochotné točit občas i něco závažnějšího – bylo mi řečeno: Raději za peníze, které by nás stála původní filmová pohádka, nakoupíme balík patnácti amerických filmů, uděláme si dabing a máme vysílací čas naplněný patnáctkrát.“

Skutečně vás tak moc rozzlobilo, že filmová akademie zrušila u Českých lvů diváckou kategorii?

„Nerozzlobilo, to byl bulvární slovník. Mě to rozesmálo. Těsně před Vánoci mi totiž kdosi oznámil, že ani Hobitovi se nepovedlo předstihnout návštěvností v kinech Babovřesky, takže si půjdu pro Českého lva. Tehdy jsem řekl, že se na místě vsadím, že než aby akademie dala Troškovi cenu, raději ji zruší. A opravdu se to stalo. To je skutečně víc k smíchu než k zlosti. Zlobit se nemám proč, jelikož už dvanáct let, od doby, co jsem vystoupil z filmové akademie, nemám s Českým lvem nic společného.“

Není to poněkud paranoidní? Kdyby vyhrál Hobit, cenu diváka – která po mém soudu do odborného oceňování stejně nepatří – by podle vás zachovali?

„O tom, že Český lev je levárna, kde to funguje stylem ,já na bráchu, brácha na mě‘, si nemusíme nic vykládat. A já si letos jen položil otázku: Jestlipak by diváckou cenu zrovna letos zrušili, kdyby v soutěži nebyly Babovřesky, ale třeba film pana Svěráka? Nebo Hřebejka, Gedeona? A že tahle kategorie na Českého lva nepatří? Podle mě byla cena diváka naopak nejcennější. Protože filmy dělám pro diváka, nikoli pro kritiky nebo kolegy filmaře.“

První rozhovor jsme vedli, když média šuměla dnes už zapomenutými homofobními výpady jakýchsi ministerských úředníků. Dnes máme čerstvější, podobně krátkodechý fenomén na to téma: Putinovu olympiádu. Registroval jste ty nepřátelské nálady? Rozhořčovaly vás?

„Neregistroval jsem je a vím jen tolik, že podobné nálady vidíme v nejrůznějších státech. Všude se najdou lidé pro a lidé proti. Pokud chce člověk být považován za tvora moudrého, vzdělaného, inteligentního, pak jistě nebude soudit druhého podle toho, jaký má doma protějšek, ale podle toho, jaký je to člověk, co odevzdává společnosti, jaký má charakter. Doma ať má černošku nebo třeba eskymáka.“

Foto: Isifa

Zdeňka Trošku jste mohli potkat na premiéře Angeliky

Bylo pro vás v časech 60. či 70. let těžké udělat to, čemu se dnes říká coming out?

„Promiňte, o tom se nechci bavit. Před časem jsem slíbil, že o tom nikde nebudu mluvit, a chci to dodržet.“

Dobrá, zkusím to z jiného konce: byl jste někdy ženatý?

„Nebyl. Měl jsem snad tisíc nabídek k sňatku a neméně tolik žádostí, abych oněm dámám aspoň udělal dítě, které se mnou chtěly mít, ale neuspěly.“

Jak se díváte na registrované partnerství? Šel byste do něj?

„No… možná kdybych byl mladší, přemýšlel bych o tom, ale ve svém předkrematorním věku takové bláhovosti dělat nebudu. Jinak ale ta myšlenka je naprosto v pořádku, jsem i pro to, aby tihle lidé vychovávali i děti. Dvě holky nebo dva kluci můžou přece dítěti dát stejně dobrý domov a vychovat ho stejně dobře jako smíšený pár, ne-li lépe. Protože vraždy novorozeňat a novorozence v dětských domovech či v popelnicích zatím mají na svědomí heterosexuální jedinci.“

Kdyby vás ona zmíněná bláhovost zrovna teď přece jen napadla, měl byste s kým se registrovat?

„Vlastně neměl, protože žiju sám. Tím myslím bez partnerky, bez partnera. Přátel, kamarádů, kamarádek je spousta. Někdy až příliš, že utíkám před davy, abych si vychutnal klid a samotu, kterou mám rád. Jen sám se sebou. Čtu si, píšu si, poslouchám muziku, nikdo mě neruší, na nikoho nemusím brát ohled. Je to poněkud egoistické, ale ve svém věku si to snad už můžu dovolit.“

ynezorPumanzeSaNyknalC