Článek
Září je pro mě odjakživa tím pravým silvestrem. Novým začátkem. Když vidím všechny ty dětičky s taškami na zádech, jsem dojatá a rozechvělá. Pořád cítím vůni všech těch nových nepopsaných sešitů, tu nervozitu z toho, co si do nich napíšu, čím zaplním prázdné stránky, jaký bude můj nový život, jak se naučím všechny nové věci.
I já běžím s ostatními dětmi do papírnictví nakoupit si nové školní potřeby, i já otevírám nepopsané sešity a je mi, jako bych vstupovala do nového vesmíru. Ani nedutám a pečlivě a s láskou do nich píšu první slovo, větu, písmeno. Krasopisně, jak jinak. Ale jen v té první větě. Pak už drápu jako vždycky a čmárám si tam, co mě napadne.
V září si dávám nová předsevzetí.
V září mám spousty snů a nesplněných přání.
V září začíná můj nový rok.
Křesťané ho slaví na Silvestra, židé mají Roš hašana letos také v září, ale já ho mám nejdřív ze všech, já slavím už prvního. Nábožně otevírám sešit a slavnostně do něj zapisuju, co chci ve svém životě změnit, a dělám si velmi podrobné rozvrhy hodin. Výhodou mého věku je, že už mi do toho žádná škola nezasahuje: sama si určím, kdy začíná jóga, kdy angličtina a kdy se budu vídat s přáteli. Nezapomenout na pravidelnou chůzi, poznamenávám si s vykřičníkem.
Nemám ráda silvestra, nic pro mě neznamená. Nic nezačíná.
Ale začátek nového školního roku pro mě navždy zůstane přelomovým okamžikem. Neptejte se mě proč. Nejspíš jsem věčná studentka. Nebo školačka. V duši určitě.
