Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dobrodružný víkend s dětmi anebo zábava, při níž v partě kamarádů teče alkohol proudem. Právě tak dnes mnozí Češi jezdí takzvaně na vodu – a okolo vodáctví v průběhu let vybujel i pořádně výnosný byznys. Přitom jde v prvé řadě o aktvitu, která má v naší zemi tradici sahající až do 19. století. A v dobách socialismu představovala hladina Vltavy, Sázavy či Berounky místo, kam se dalo na chvíli utéct před všeobecným zmarem a užít si v lodi trochu svobody.
Sjet řeku bývala pořádná dřina
Úplně první kánoe vplula do našich vod roku 1875, kdy si ji pořídil roudnický lékárník Ferdinand Zinke. Na dlouhou dobu pak zůstávala jediná. Další kánoe se začaly ve větší míře objevovat až počátkem 20. století a obliba vodní turistiky se rychle šířila po celé zemi. Do romantických plaveb se nejprve zamilovali trampové, jejichž osady se často nacházely na březích řek, a pak také skauti.
Nový fenomén zachytil v roce 1948 celovečerní dobrodružný film s junáckou tematikou Na dobré stopě, který pak ovšem na dlouhá léta skončil v trezoru. I díky němu si lze připomenout, jaké tehdy měli vodáci vybavení. Žádný lehoučký a pružný plast či sudy na oblečení, ale těžké dřevo, od 50. let hliník. Sjet řeku v lodi z takového materiálu byla pořádná fuška!
Vodáctví propadl například i dospívající režisér Jiří Menzel, který později v dospělosti pro Právo vzpomínal: „Za svůj největší sportovní výkon považuji, když jsme s kamarádem jeli z Českých Budějovic až do pražských Modřan dva dny a noc bez zastavení v kánoích. Neměli jsme totiž peníze na jídlo a potřebovali jsme být co nejdřív doma.“
Loď coby místo útěku
Postupem času spolu vodáci začali mluvit speciálním slangem zahrnujícím takové výrazy, jako je šlajsna, háček či udělat se. Opravdový boom vodáctví nastal po roce 1968, kdy se lidé snažili utéct před všeobecně panujícím zmarem normalizace. A kdo neměl chatu či chalupu, kupoval, nebo dokonce vyráběl laminátovou loď a mizel na vodu.
Přesto bylo v létě na řekách mnohem méně lidí než dnes. „Vybavení bylo drahé nebo nedostupné, a když se něco rozbilo, člověk si to musel sám umět opravit,“ vzpomíná na tu dobu pan Jan. „A také nebyl na každém rohu kemp a člověk se musel umět sám o sebe postarat uprostřed přírody,“ dodává s tím, že se tábořilo i načerno, přičemž ovšem vodákům hrozil postih tehdejších policejních orgánů.
A náročné bylo už jen se s loděmi k vodě dostat. Pokud jela větší výprava, dokonce si objednávala nákladní auto, aby je i se zavazadly odvezlo k řece. V nich kromě běžného trampského vybavení či igelitových pytlů mnohdy nechyběly ani nafukovací vesty či vodácké obleky. Jeden typ byl z pogumovaného plátna, jiný se skládal ze speciálních kalhot na kšandy a stejné bundy s kapucí. A také stany „áčka“ a spacáky, jež dlouhou dobu připomínaly spíš deky na zip.
Novinky.czNěkdejší romantika se pomalu vytrácí
Dnes si stačí v půjčovně, kterých jsou po Česku desítky, ba možná stovky, rezervovat loď. A pak už jen nasednout, obléct připravenou vestu a pádlo a jet vybraný úsek, na jehož konci se loď předá jinému zaměstnanci. Půjčení plavidla na den vyjde podle velikosti zhruba na 700 až 1 500 korun a na celý týden se ceny pohybují v rozmezí přibližně od dvou do šesti tisíc korun. Je to snadné a ani to nevyjde moc draho, a tak je v létě na řekách tak plno, že už se mluví o jakési regulaci. A pravá romantika cesty panenskou přírodou se pomalu vytrácí…
