Článek
Těsné, skromně vybavené chatky, stany, do kterých pršelo, nástupy a rozcvičky, jídlo z hliníkových ešusů… Mohlo by se zdát, že na pionýrských táborech se dá jen stěží najít něco pozitivního, pravda ale je, že většina jejich účastníků na ně vzpomíná v dobrém. Kromě špinavých tepláků a zadřených třísek si z nich přiváželi i spoustu skvělých zážitků a nových kamarádů či rozechvění z prvních lásek. Nebo vaše vzpomínky jsou jiné?
Skauti jako vzor
Pionýrská organizace byla v socialistickém Československu nedílnou součástí výchovy mládeže a letní tábory patřily do její pevné struktury. Většinou byly velmi pečlivě organizovány a často zahrnovaly kromě her a výletů i ideologická okénka, která měla vést děti k tomu „správnému“ socialistickému myšlení. K tomu samozřejmě patřily i kroje, hymny a symboly, jež děti obklopovaly.
Popravdě ale ne všechny pořádané tábory dbaly na pionýrské zásady, některé v mnohém více navazovaly na skautské tábory, které režim zakázal. Děti se tam učily postarat se hlavně samy o sebe, naštípat si dříví na oheň, uvařit si i obohatit jídelníček o vše, co nabídla okolní příroda. A především se k sobě chovat hezky a navzájem si pomáhat. Mluvit se o tom nesmělo, ale skautská výchova mládeže byla jasným vzorem. I proto jsou vzpomínky na tábory ze 70. či 80. let často tak rozdílné. Někteří vedoucí byli skuteční srdcaři, kteří se dětem snažili připravit především krásné prázdniny.
Neumytá, ale šťastná
„Na první tábor mě rodiče poslali už mezi první a druhou třídou. A kdyby tušili, jak to tam bude vypadat, možná by to vůbec neudělali,“ svěřuje se svou zkušeností dnes třiapadesátiletá Veronika. Tábor byl zbudovaný na louce, kde nebylo žádné sociální zařízení, jen jeden kohoutek s tekoucí vodou, jídlo dětem vozili z restaurace z nedalekého města a všichni se myli hlavně v potoce. „Byla jsem tam nejmladší a pamatuju si, že nejdřív jsem spala s nějakou starší holkou, pak se to ale nějak prostřídalo a dali ke mně asi desetiletého kluka… Bylo to tam celkově takové volnější,“ vzpomíná. Rodiče ji tam přijeli navštívit, a když viděli, jak je špinavá, chtěli ji okamžitě odvézt domů. Veronika si ale vykřičela, že tam chce zůstat. „S tím klukem jsem si pak psala asi ještě šest let. Dokonce jednou za mnou i po letech přijel a moc hezky jsme si popovídali. A na tábory jsem pak jezdila každé léto. Žádný už ale nebyl takhle punk,“ dodává s úsměvem.
Bolí mě bříško, chci domů
Opačnou zkušenost má pětapadesátiletá Klára, kterou rodiče poslali na tábor jen jednou a byl to pro ni naprosto traumatický zážitek. „Přišlo mi, že v chatce to smrdělo, byli tam mravenci, v noci jsem spadla z palandy a všechny věci měla pořád mokré. Nejhorší ale byly ty ranní nástupy a rozcvičky, to jsem vůbec nechápala, proč tam musíme naklusat jak vojáci do zástupů. Navíc v tom kroji,“ říká Klára. Psala domů srdceryvné dopisy a pro jistotu si stále stěžovala na bolavé bříško, takže hodně času trávila na marodce, kde bylo aspoň sucho. Maminka si pro ni nakonec přece jen přijela a na žádný další tábor už ji nikdy neposlali.
