Článek
Kdyby Alexander Graham Bell tušil, co svým prvním telefonátem v roce 1876 způsobí, asi by se hodně divil. O 150 let později je signálem propojena většina míst na planetě, dovolat se tak můžete prakticky kdykoli a kamkoli. S telefonem většina lidí chodí i spát a být neustále na příjmu se považuje prakticky za standard.
Díky, pane Belle
„Pane Watsone, pojďte sem, chci vás vidět.“ Přesně tak zněla první věta, která kdy byla přenesena po telefonní síti. O několik měsíců později, 9. října 1876, Bell uskutečnil první venkovní dvousměrný hovor a tím odstartoval totální revoluci v lidském domlouvání.
Představa, že se dá žít i bez telefonu, je pro generaci dětí narozených po roce 2000 asi stejně nemožná, jako že zítra nevyjde slunce. Nic takového přece nemohlo nikdy existovat. „Ale to víš, že mohlo!“ křičí jejich rodiče. Ti, pro které bylo zavedení pevné linky domů velkým svátkem, si ještě dobře pamatují, jak to smrdělo v telefonních budkách a co to znamenalo volat meziměsto.
V 70. a 80. letech se telefonní sítě nacházely na přelomu dvou světů – mezi dobou, kdy hovory zajišťovaly lidské spojovatelky, a obdobím postupné automatizaceFoto: Nosek Josef, ČTK
K čemu byly spojovatelky?
Ještě na konci 19. století působili jako operátoři často muži, postupně však telefonní společnosti začaly přednostně zaměstnávat ženy. Práce vyžadovala trpělivost, pečlivost a kultivovanou komunikaci a zároveň byla pro zaměstnavatele ekonomicky výhodnější. Postupně se tak profese spojovatele ustálila jako převážně ženské povolání.
Spojovatelky pracovaly na telefonních ústřednách, často umístěných na poštách nebo ve speciálních budovách spojů. Možná si to někteří pamětníci ještě vybavují – volající zvedl sluchátko, oznámil, kam se chce dovolat, a operátorka hovor propojila. A po ukončení hovoru se pak platilo. Meziměstské hovory se účtovaly podle vzdálenosti a délky hovoru a cena byla podstatně vyšší než u těch místních. Ještě mnohem dražší pak byly mezinárodní hovory.
Telefonování v Československu: čekání, hlášení, spojování
V 70. letech nebyla telefonní síť v Československu plně automatizovaná. Domácí telefon neměla zdaleka každá domácnost a zřízení linky často znamenalo dlouhé čekání. Pro meziměstské hovory bylo běžné, že si člověk objednal spojení přes ústřednu a spojovatelka hovor sestavila až ve chvíli, kdy byla volná kapacita.
Spojovatelky zároveň zajišťovaly další služby – například informovaly o telefonních číslech, řešily poruchy nebo pomáhaly při neúspěšném automatickém spojení. Během 70. a 80. let se automatizace telekomunikační sítě výrazně zrychlila. Elektromechanické a elektronické ústředny byly instalovány v mnoha zemích, což snížilo potřebu manuálních operátorek pro běžné lokální a meziměstské hovory.
Mezinárodní telefonní ústředna v Praze na Žižkově umožňovala poloautomatický okamžitý telefonní styk s NDR, Polskem, Rakouskem, Švýcarskem a Moskvou. Dispečerka mezinárodní ústředny sledovala pomocí ovládacího pultu zatížení a práci spojovatelek na všech pracovištíchFoto: KRULIŠ Jiří, ČTK
„Pravěké“ telefony
Typickým symbolem tehdejší doby byl telefon s rotační číselnicí. Volající otáčel kotoučem s čísly, která se vracela zpět a vysílala impulzy do ústředny. Místní hovory se většinou vytáčely přímo, meziměstské však často vyžadovaly asistenci ústředny. Mezinárodní hovory byly považovány za výjimečné a jejich spojení mohlo trvat i desítky minut.
V druhé polovině 80. let se role spojovatelek postupně zmenšovala. Automatizace převzala většinu běžného provozu a lidská obsluha zůstávala už jen u speciálních služeb. Po roce 1989 a zejména v 90. letech pak modernizace telekomunikační sítě znamenala praktický konec ručního spojování hovorů.
