Článek
V dobách dávno minulých bývaly poutě hlavně duchovní záležitostí. Lidé se v procesí vydávali k místním kostelům třeba v den svátku jejich patrona. A součástí byla také lidová zábava v podobě kolotočů či kejklířů. Jenže jak se česká společnost postupem doby čím dál více odkláněla od víry v Boha, ona zábava začala vytlačovat křesťanský rozměr. A po nástupu komunistů k moci naprosto zvítězila. Dnes je sice znovu módou vydávat se na cestu, která má spirituální rozměr – třeba do Santiaga de Compostela. Když se však řekne pouť, lidé si spíš vybaví autodrom a řvoucí muziku.
Děti kolotočáře vyhlížely
„Na Matějské jsem jako dítě byla jen jednou a pamatuji si z ní hlavně nekonečnou frontu na tu legendární horskou dráhu a pak tu úžasnou jízdu. To byl zážitek. Ani jeden rok jsem ale nemohla chybět na pouti v Hlavici u Českého Dubu, kde jsme měli chatu. Na atrakce jsem šetřila každý desetník!“ vzpomíná Anna.
„S kamarádkami jsme ty kolotočáře vítaly, už když přijížděli do vesnice, a pak se chodily koukat, jak staví atrakce. Hlavně nás udivovalo, čím je mají podložené – dřevěnými špalíčky, kousky cihel…“ líčí nostalgicky. „Dělali to tak dva dny předtím a pak začalo to, nač jsme se těšily celé léto a čím jsme absolutně žily.“
Lochneska i zapletené řetízkáče
Zatímco dnes poutě nabízejí celou řadu až extrémně adrenalinové zábavy jako booster nebo katapult, kolotoče za dob socialismu vypadaly trochu mírněji. Na pouti rozhodně nesměly chybět řetízkové kolotoče, labutě nebo houpačky.
„Naprosto jsem milovala lochnesku. To je kolotoč, na kterém se za jízdy hází míče do košů uprostřed. Když se člověk strefil, měl další jízdu zadarmo, to jsme se s kamarády vždycky hodně snažili,“ vrací se Anna do dob dětství.
„Ale skvělý byl i řetízkáč. Před startem jsme ty řetězy co nejvíc zapletli, chytili se za ruce a když se kolotoč rozjel, tak jsme se pustili a pak se za jízdy snažili znovu chytit. To byla skvělá zábava,“ vzpomíná a dodává: „A samozřejmě i autodrom. Na něm jsme ovšem, když jsem byla hodně malá, s mámou jednou tak ošklivě narazily do jiného auta, že jsem si málem překousla jazyk. Teklo ze mě krve…“
Navoněné růže a ohnuté vzduchovky?
Samostatnou kapitolou pak byly střelnice, na nichž bylo možné si vystřílet růži z papíru nebo třeba nějakou hračku. „Říkalo se, že provozovatelé střelnic těm vzduchovkám ohýbají hlavně, aby se lidé netrefili. Co na tom bylo pravdy, nevím. Já si ale vystřelila hezkých pár růží. Paní je vždycky vyndala z toho podstavce, ulomila odstřelený kus špejle a pak ty květiny postříkala nějakým sprejem, aby voněly,“ vzpomíná rodačka z Liberce. Doma pak růže schraňovala jako cenný poklad.
Sami provozovatelé střelnic ale tvrdí, že pověst o ohýbání vzduchovek je legendou vzešlou z filmů.
Dostupné jen v Tuzexu… a na pouti
Poutě dnes ani tehdy ale zdaleka nebyly jen o kolotočích, ale také o občerstvení a věcech, které se zde daly koupit. Ze sladkostí to byla třeba perníková srdce, žužu, turecký med nebo cukrová vata, dospělí si zase pochutnali na párku a kyselé okurce vytažené ze sklenice s lákem.
A ve stáncích, před kterými se tísnily davy lidí a z amplionů řvaly hity Michala Davida, se dalo sehnat i zboží jindy dostupné třeba jen v Tuzexu – třeba oblíbené, ale nedostatkové angličáky. Kromě nich byl velký zájem třeba o trička se Sandokanem, fotky Vinnetoua, opičky na gumě či šerifské hvězdy.
„Každý rok jsem si koupila štěstíčko. To byla asi ta nejlevnější věc, co byla k mání, myslím, že stálo korunu. V zavřeném pytlíčku mohlo být cokoli – prstýnek s červeným srdíčkem, žvýkačka Pedro anebo třeba korálky. Ten prstýnek byl ale nejlepší, to chtěly všechny holky,“ dodává Anna.
